Máte právě dost anonymity velkoměsta a srtýská se vám po sousedech, kteří komentují a posuzují vaše sebemenší hnutí? Jednoduchá pomoc: pořiďte si zahrádku v kolonii.

     Koncem loňského roku se mi podařilo získat (tedy propůjčit si od základní organizace Svazu zahrádkářů) zahrádku v kolonii. Několik let předtím na ni nikdo ani nesáhl, takže byla pořádně zanedbaná, ale z toho jsem měla právě radost: nic mi nezvýší hladinu endorfinů víc než si pořádně zakopat krumpáčem, zařezat pilou nebo zarýt rýčem.

     Zahrádku jsem na jaře začala čistit a proměňovat v přírodní zahradu svých snů, ale právě v nejlepším jsem musela na celý květen odjet na literární stipendium do severního Německa. Tam jsem během pobytu v Brémách pociťovala zahrádkářský absťák, a tak mi moji hostitelé zapůjčili svoji zahrádku v tamější kolonii, na které nebyli už asi dva roky a která byla také velmi pěkně zarostlá.

      Musím podotknout, že kultura zahrádkářských kolonií je v Německu úžasně rozvinutá. Kdo by si snad myslel, že jde o zastaralé, dávno přežilé hyzdění urbánní krajiny, byl by v Německu rychle vyveden z omylu. Nejde vůbec o relikty socialistického kutilství, které je třeba v rámci pokroku zlikvidovat a změnit ve veřejnou parkovou zeleň, nebo ještě lépe přihrát developerům. Naopak, často najdete zahrádkářskou kolonii přímo v centru města. Jen je přístupnější veřejnosti, než bývá zvykem u nás, a připomíná spíše chatovou osadu.

     Vedou jí ulice, které mají svá jména, a kdokoli se tam může procházet nebo jezdit na kole a kochat se barevnou nádherou, kterou si idé v zahrádkách pěstují. Je tedy pravda, že estetický dojem ze zahrádek je lepší než u nás, kde se můžeme setkat s rezavými polorozpadlými ploty, někdy vylepšenými ostnatým drátem, a v zahrádkách se skladují „do foroty“ a „pro strýčka Příhodu“ všemožná stará prkna, cihly, oprýskané vany a podobně.