Moji brémští hostitelé jsou majiteli své zahrádky a díky tomu nejsou vázáni žádnými pravidly, jak se o ni starat, ale kdyby měli zahrádku jen pronajatou, museli by se podřizovat pravidlům daleko přísnějším, než jsou obvyklá u nás v Čechách. Pronajaté zahrádky v koloniích musí nejen být ve vzorném pořádku (a v německých poměrech to znamená v opravdu vzorném), ale musí se třeba dodržet podíl plochy trávníku, květin a podobně. Na svoji zahrádku tedy moji hostitelé už raději vůbec nechodili, aby se nevystavovali výčitkám sousedů. Na mé prosby mi svěřili klíč a půjčili kolo, a tak jsem několik odpolední věnovala oblíbené místní zábavě – dojížděla jsem na kole na zahrádku a pracovala na ní.  

     Odhalila jsem cestičky a vyprostila ze zajetí kopřiv kvetoucí rododendrony, kosatce a aromatické bylinky a výsledek mě už docela uspokojoval, ovšem ve srovnání s okolními zahrádkami to pořád vypadalo jako šílená divočina. Sousedy zaujalo, že se na pozemku něco děje, a přes plot mě oslovila nějaká mladá paní s dítětem na ruce. Informovala jsem ji, že mluvím pouze anglicky. Možná to bylo lepší, protože se pak omezila na jednoduché konstatování, že ta zahrádka bývala velice hezká, takže je dobře, že na ní zase někdo pracuje. Vypadalo to, že život na zahrádkách je tady ostře sledovaný.

     Po návratu jsem se vrhla na svoji pražskou zahrádku, která pochopitelně po měsíci připomínala džungli. Vykopávat náletové trnky a jasany, čistit cestičky od rozbujelého zlatobýlu a pampelišek, sekat trávu… spousta práce, i když hrozně příjemné, ale stíhat se to nedalo. Od výboru naší základní organizace jsem dostala dva černé puntíky! To je dost špatné, horší už jsou jenom tři černé puntíky. Trávím teď tedy na zahrádce stále víc času a pochopila jsem, jak velice bedlivě jste přitom sledováni. Sousedi komentují úplně všechno, od stavu vašich záhonů přes vaši zásadu nepoužívat herbicidy (z jejich hlediska velmi výstřední) až po řez vašich stromů a keřů.