Bylo 15. května 1988, pět hodin odpoledne, sluníčko svítilo a já vezl New Yorčanům jahody. Na hranice do Arizony to bylo 55 mil (krát 1,6 - tzn. přibližně asi 90 kilometrů), záležitost na necelou hodinu. Nikoli však pro mne... Nicméně jsme tam dojeli a já doufal, že už bylo výuky dost a Franta si to vezme. On měl ale na věc jiný názor.

       Přejeli jsme váhu, říkal, že to se musím naučit taky, a už byl zase v pelechu. A že ho mám vzbudit v Hollbrucku. Před tím mi ještě stačil říct na povzbuzenou, že za žádných okolností nesmím sjet z dálnice. Měl prý předtím s sebou kluka, který v každém státě sjel s freewaye na exitu číslo 40, protože jeli po Interstate 40, a on si ta čísla pletl.

      Freeway je značená od západu na východ a od jihu na sever značkami, mílovníky snad?, v originále milemarker. Podle nich víte, kde jste, kde se co událo, z radia se zase dovíte, kde číhá policajt. Exit do truckstopu u Hollbrooku je na milemarkeru 292, což jsem ovšem na nulté míli netušil. Aby mi cesta ubíhala, strčil jsem do rádia kazetu od skupiny ABBA, vytáhl krabičku cigaret, no a jel.

     Už se setmělo, už se mi zdálo, že snad jedu nějak dlouho, už jsem několikrát chtěl Frantu budit, jestli jsem ten Hollbruck nepřejel, ale měl jsem strach. On když se Franta naštval... Tachometr, co si mohu vynulovat na začátku jízdy, v traku není a na to, abych počítal kolik jsem ujel, jsem stejně neměl ani pomyšlení. Oči jako tenisové míčky vytřeštěné na silnici přede mnou, ABBA mi v jednom kuse prozpěvovala, já se divil, jak to dlouho trvá. No, netušil jsem, že to radio má kazeťák, kde se směr přehazuje sám, když to dojede na konec.