Stoupal jsem do hor, o kterých jsem předtím ani nevěděl, že vůbec existují, zápasil s převodovkou a snažil se zapamatovat, kterou rychlost tam zrovna mám a připravit se duševně na další řazení. Bude to nahoru nebo dolů? Potom jsem sjížděl s těch hor, s kopců, o kterých jsem nevěděl, jak jsou dlouhé a jak prudké. Při tom jsem se snažil nemyslet na mnohá varování a hrůzostrašné vyprávění o těch, kteří s kopce brzdili a brzdili, až jim shořely brzdy, trak se rozjel a oni se zabili, a na ty, co brzdy šetřili a zabili se taky, protože zas jeli moc rychle.

     Ve tři hodiny ráno jsem konečně uviděl to, o čem jsem snil - truckstop v Hollbrooku. Pyšně budím Frantu, a on mi vynadal, kde jsem se tak coural, vyměnili jsme se a já upad do bezvědomí. Pak si dlouho nepamatuju nic, potom jak jedu Texasem, ten horní cíp měří asi jenom 170 mil. Pak zas nevím, pak jak jedu po turnpike v Pennsylvanii a pak už jsme se konečně přiblížili k New Yorku.

     To už jsem byl děsnej mazák a moc se mne dotklo, že Franta poručil zajet na odpočívadlo na dálnici, vybavené obvykle občerstvenim, záchody a podobně, šli jsme se vyčůrat a pak si za volant sednul sám. Vyjeli jsme z odpočívadla a vyrazili na New York. Franta  vyprávěl, spíše mi kladl na srdce, jak musím být opatrný a nesmím se splést, za žádnou cenu nesmím vjet do Lincoln nebo Holland tunelu, protože jsou pro nás nízké.

     Konečně byl před námi most George Washingtona. Koukal jsem na to jako zjara, myslel jsem, že na mne zamává Socha Svobody a vlastně jsem ji neviděl dodnes. Hned za mostem se dálnice noří do tunelu a projíždí pod domy několik bloků. Při výjezdu jsme viděli zajímavou věc. Zastavilo tam auto, zřejmě pro poruchu a lidé od něj odcházeli pěšky. Když jsme za hodinu jeli zpátky, auto bylo v plamenech. Znova jsme tam přijeli asi za deset dní a ten ohořelý vrak tam ještě byl.