Je to už dlouhých deset let, co na Kudlance popisoval své zážitky s řízením supervelkých náklaďáků náš kamarád Michal Málek. A protože se za tu dobu hodně věcí  změnilo - jednak přibyli noví čtenáři, druhak se Michal s Aničkou vrátili zpátky do Čech, rozhodli jsme se, že znovu zopakujeme historii jeho tehdejších (veselých i méně veselých) zážitků za volantem.

      Všechno to začalo vlastně úplně náhodou... Je pravda, že jsem po krásných tracích vždycky koukal, líbily se mi, jsou to fakt nádherné mašinky. Ale nějak jsem se necítil na to, abych se stal na nich šoférem. V životě jsem neřídil nic většího než Škodu 1203, blahé paměti… Stalo se ale, že jsem jednoho dne byl bez práce — firma pokládající kachlíky, kde jsem se z pomocného dělníka vyhoupnul poněkud vzhůru, byla před zavřením z typicky amerického důvodu: majitel se rozvedl a manželka po něm chtěla tolik alimentů, (tady se platí i dospělým), že už se mu nevyplatilo dál se honit.

       No co teď? Kde mám honem sehnat něco jiného? Dobrá duše kamarád Franta, který právě v tu dobu s trakem jezdil, mi nabídl, že mne to naučí.

      V USA, když si chcete udělat řidičák, tak se nikdo nezajímá, jak se to naučíte. Dojít si na Department of Motor Vehicles a udělat si psaný test. To je vše, co je nutné. Dostanete Learner Permit, no něco jako povolení pro žáka a na základě toho můžete v doprovodu jiného řidiče jezdit. Až si myslíte, že to umíte, jdete si udělat jízdní zkoušku. Při té vám ale neodpustí už nic, žádné ohledy na začátečníka. Umíte nebo neumíte, nic mezi. Tohle platí dnes už jen pro osobní auta, ale v době, o které píšu, to platilo pro všechna vozidla. Školy pro řidiče z povolání sice byly, ale kdo by platil za školu, když to není nutné…

     Naučil jsem se, co se dalo a hlavně jsem si do slovníku napsal, co se naučit (při mé tehdy chatrné angličtině) nedalo. Výsledkem byl zbrusu nový a krásný Learner Permit, který mne opravňoval řídit vozidla první třídy v přítomnosti jiného řidiče. První třída, dnes A, je pro vozidla s trailery a vzduchovými brzdami, no zkrátka pro traky. Pak přišel slavný den D, já se rozloučil doma, nasedl k Frantovi do auta, a jeli jsme.

     Bydleli jsme oba v El Cajonu, v takovém malém městečku (150.000 obyvatel) na okraji San Diega v Kalifornii. Jeho podnik, který patřil slovenskému majiteli, byl na severu Los Angeles, tři hodiny jízdy od nás. Tam jsme přesedli do té krásné a veliké věci a jeli nejdřív vyložit, co přivezl z východu. Už nevím, co to bylo, ani kam jsme to vezli, ale pamatuju si věc, která mne snad poznamenala na zbytek mého trakařského života.

     Přijeli jsme do podniku, Franta došel dovnitř s papíry a když se vrátil, povídá, že máme nacouvat na vrata číslo 3. Bylo tam místa, inu jak fotbalové hřiště bez hráčů, ani žádný další trak tam nebyl, zkrátka prázdno. Franta povídá, jak je to výborné, nemuset se zase jednou proplétat davem. Otevřeli jsme vrata na našem traileru a začalo couvání. Nevím už jak dlouho se snažil, nepamatuju se, kolikrát popojížděl dopředu, aby si to celé srovnal, ale na konci dlouhého úsilí jsme stáli na vratech číslo 1, mírně nakřivo, a Franta, aby neztratil glanc, povídá: "Oni tam mají prázdno a říkali, že na tom zas tak nezáleží".