|
 Vzpomenu se na jednu historku, která patří do oblasti už dost fest černého humoru, a i když vypadá jako dnešní, odehrála se v prvé polovině roku 2010. Žila byla kdesi na Teplicku poblíže Krupky jedna rodina těch, no těch, abych neurazil, těžce se mi hledá název, protože pro ně je poslední dobou už skoro všechno urážlivé. No, a oni si někde na něco půjčili penízky. A jak to tak bývá, tak neplatili splátky...
Jak to tak v této české kotlině chodí, v době a čase přiměřeném dorazil sám Velký Exekutor, samozřejmě s dvěma pobočníky v podobě místní Policie České republiky a pak i mojí maličkostí. Byl jsem tam skoro zbytečný, majetek zpeněžitelný skoro žádný, tak došlo na jejich šperky. Chápu, že pro tuhle komunitu je zlatý šperk čímsi vyšším, dokonce je takhle hájí i jejich advokátka Klára S., že pro cikánskou matku je důležitější si koupit zlatý šperk než dítěti jídlo nebo oblečení. No, prosím, jsou to jejich zvyklosti a jejich symboly, ale z hlediska pana exekutora je šperk věc zbytná, tu prostě k životu běžně nepotřebuješ. Následoval příšernej kravál, ale nakonec pro ně nebylo zbytí a začal proces vyvlastňování nebo exekuování - nebo jak to nazvat. Pan exekutor měl sebou foťáček digitálek a taky měl inkoustovou tiskárničku, tak každý šperk nafotit na ruce či uchu zatím majitele(ky), udělat dvě fotky, na obou se podepsat včetně policie, jednu fotku dostal povinný a druhá šla do zapečetěného pytlíku společně se šperkem. Tak to po dosti dlouhé době všechno skončilo a vracíme se do Teplic. A pan exekutor furt nějak pochybovačně kroutil hlavou, furt se mu cosi nezdálo. Pak se mě ptá „Máte chvilku čas?“ Já tam byl vlakem, tak mi to bylo jedno. Takže jsme jeli ke známému klenotníkovi kamsi na pomezí Teplic a Pokratic. Ten vážený pán ve vestičce to začal přebírat, vážit, v odměrném válci objem, počítal a furt mu to nějak nevycházelo.
Párkrát do toho rejpnul, vryp pak zas zahladil k nepoznání a prohlásil „To není zlato, jenom silně pozlacená mosaz!“ Ze skříně vytáhnul takový obrovitý BUCH, kde prej jsou vyfoceny a popsány snad všechny padělky, které se kdy na tom krásném světě vyskytly, a nalistoval příslušnou stranu. Původ falešných šperků: Rumunsko - Moldávie 2003 – 2005. Tím to prozatím skončilo. Za pár dní s panem exekutorem mluvím a tak se ho ptám, jak to všechno dopadlo. No, on se rozhodl druhej den, že těm povinným to vrátí, co s tím taky, prodat se to běžně nedá a nebo jen za pár korun. Zavolal ty samé policajty - těm se moc nechtělo, ale ovšem když zaslechli cosi o padělcích, tak to už jo. Při vrácení se konal řev ještě horší než při tom zabavování, ale on prohlásil, že je exekutor a ne sběratel barevnejch kovů v ceně tak 40 Kč za kilo. Dokonce na něj vytáhli "úřední papýr, kterej jim vydal prodávající", že to je pravé a nefalšované zlato. A došlo k srandovnímu paradoxu, že ten prodávající byl z té samé jejich komunity a prodal jim to on, bez jakékoliv licence samozřejmě. Ale vydal k tomu tenhle příslušnej glejt s vlastnoručním podpisem a bramborovým razítkem. Pan exekutor pak příště začal shánět u nich něco jiného zabavitelného, povídal taky, že je krvežíznivě zvědav, jestli ten jejich spoludruh má eště hlavu na krku... Vono šlo odhadem o částky v řádu slušných desítek tisíc o který je okradl a navíc k tomu ta strašná urážka, že oni nosili na krku ťažké mosazné reťázy. Jednoznačně, to byla pro ně hrozná vostuda mezi ostatníma. Tak jsem si říkal: zloděj okradl zloděje, ty kupující taky k těm penězum nepřišli legálně a on k těm "šperkům" docela určitě taky ne... FRANTA
|
Teď už bych mohl jen napsat o Božích mlýnech, ale to si asi myslíme všichni.
