O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| LÉTA ŠEDESÁTÁ A DALŠÍ - 10 |
|
|
|
| Neděle, 07 červenec 2013 | |||||||||||||
Strana 5 z 5
Tento rok nám vyhoří loděnice, někdo jí zapálil a zřejmě úmyslně. Nám shoří jenom žebrovka, kajaky máme naštěstí doma ve sklepě. Jenže loděnici potřebujeme a tak sháníme , kde se upíchnout. Brzy najdeme loděnici na zlíchovském břehu Vltavy, tam, kde ústí Dalejský potok. Dneska na tom místě stojí jeden z pilířů Barrandovského mostu.
A stáváme se oragnizovanými vodáky. Parta v loděnici je parta šílenců. Brzy na jaře si vyvezou kajaky nahoru do Prokopského údolí a pak sjíždí rozvodněný Daleják úzkým betonovým korytem, které je hluboko pod úrovní chodníků a místy i skružemi.
V roce 1964 připadly Velikonoce na konec března a loděnice pořádala zájezd. Nezapomenutelný zážitek, jela se Klabava z Chrástu u Plzně. Autobus odvezl lodě, my jeli vlakem, v Chrástu jsme málem přejeli a vystoupili na poslední chvíli.
Klabava je jenom taková stužka vody, v létě. Jenže tohle bylo brzy na jaře, sníh teprve odtával, místy byla ještě jinovatka a Klabava byla rozvodněná a uháněla do Berounky pěkně rychle.
Cvakli se tam skoro všichni a všichni jsme cvakali zubami. Já vykoupání nějak zázrakem ušla, přes kajak jsem měla špricku, tak vevnitř bylo sucho, ale z pádla mně zatékalo do rukávu a obličej jsem měla celý zeškrábaný, jak mne to každou chvíli namlelo někam do křoví. Když dnes vidím, jakou vodáci mají výbavu, mohu jenom tiše závidět...
Do lodního pytle u kajaku se toho moc nevejde, tak sebou vždycky pár svršků, plátěné boty, většinou Jarmilky, stan vojenský jehlan, jedna nafukovací matrace, u které jsem vždycky při nafukování vyplivla plíce, a spacák. Tedy spacák, tlustá šedivá a těžká bavlněná deka, která se po straně zapínala na mnou vlastnoručně všitý zip. Když se namočila, musela se vyhodit, protože už nikdy neuschla.
Na jaře se také opravuje loděnice, vyměňují se dřevěné podlahy a natírají se stěny baráku acetonovu barvou. Divně šedivou, protože se totiž slily všechny zbytky barev, aby se spotřebovaly. Já se švárou se chytře ulejeme k podlahám. Ségřinka ne, ta se žene lakovat. Když večer skončíme, ségra je od barvy zacákaná od shora dolů a místo rukou má sloní tlapy. Pak se ukáže , že došlo ředidlo, tak ségra navlékne hodobóžové šaty a s brekem jde s námi na tramvaj. My se jí se švárou ještě pošklebujeme, že jsme jí to říkali, ale že měla svojí hlavu.
Ten rok ještě s loděnicí jedeme na zájezd do Rumunska sjíždět dravé řeky. Jezdíme jenom ty nejhezčí úseky a autobus nás vždycky potom popoveze dál. Ty řeky byly někde v okolí Brašova, myslím Mare a Luncsoara. Nádherná nedotčená příroda, ve městě v pohodě i tak všude žebrající děti, ale venku jsme se báli o život - a nebylo to kvůli tomu, že bychom se snad utopili. Rumunští ovčáci, když jsme alkohol chtěli směnit za jídlo, tak na nás šli s kudlami, zabavili všechny láhve, jen lodě nechali. Ani jsme se nehádali a mazali pryč.
V roce 64 to byla země, kde byl přítomen ještě středověk.
DEERES, absolutní pamětnice
|
|||||||||||||
| < Předch. | Další > |
|---|
