Babička jich s sebou vezla v příruční kabele snad pět kilo. Tedy těch pomerančů. Nádherných, velkých a oranžových. Asi se bála, že během těch čtrnácti dnů v zemi, kde zítra již znamenalo včera, dostanu kurděje. Čert ví, kde tenkrát tohle podpultové zboží sehnala.

     Úřednice na letišti za proskleným pultíkem se podívala na pomeranče, pak pohlédla na babičku jako kdyby se snažila v podšívce kabátu propašovat do země raketu středního doletu a zavelela: „Oloupat!“

     „Všechny?“ divila se babička, „Nestačil by jeden?“

     „Oloupat!“ zahulákala děžurnaja důrazněji a ostatní účastníci zájezdu se zachvěli hrůzou.

      Babička začala loupat pomeranče. Úřednice vzala jednu slupku a pečlivě ji zkoumala pod lupou. Jejího zaujetí hledáním teroristických stop převlečených za vitamíny ve zbytcích ovoce ovšem babička využila. Svlékla jeden pomeranč, nevinně se usmála na ženu v uniformě, snaživě jí přistrčila slupky a další tři neoloupané pomeranče při tom nenápadně šoupla zpět do kabely.

      Při následném letu jsem musela těch několik znehodnocených plodů sníst, protože „by se zkazily.“ Zbytek cenných zásob ovšem babička zachránila, bezpečnostním procedurám navzdory.

      Na tuhle příhodu jsem si vzpomněla před pár týdny, kdy jsme se s dětmi a mužem vydali do jedné nejmenované arény na jednu nejmenovanou megašou. Nikdy předtím jsme nebyli ani na megašou a už vůbec ne v aréně, takže o pravidlech vstupu jsme neměli zdání. Vím, neznalost neomlouvá a než někam vlezu, mám si nastudovat návštěvní řád. Neudělala jsem to a očividně jsem nebyla sama. 

     Jakmile jsem u vchodu zahlédla hromady odstavených lahví a sáčků s proviantem, věděla jsem, že je zle. Kvůli dětem mám totiž pití a jídla vždycky plný batoh, protože dítě kvílící „Já mám žízééééň!“ je vtíravější než reklama na jogurt s živými breberkami.

      Dvoulitrovku vody ani nemělo cenu zapírat, byla prostě moc vidět. Pak došlo na sušenky. Když jsem však stěhovala na polici domácí tvarohové buchty se švestkami, můj muž to už nevydržel a zkusil pro ně s přísně vyhlížející ochrankou vyjednat výjimku. Ale strážce byl neoblomný. Buchty nesmějí překročit bezpečnostní rám.

      „Tak to tedy ne!“ rozzuřil se muž. „Maminka se s tím peče a my to tady vyhodíme?“ podíval se s despektem na hromadu ostatních opuštěných poživatin, které nebyly hodny toho, aby dělaly mým buchtám společnost. „To je radši hned sníme,“ dodal.

     Takže pět minut před začátkem představení jsme blokovali vchod a snažili se do sebe nasoukat „maminčiny buchty“. Jenže děti jako na potvoru zrovna hlad neměly. Příslušníkovi ostrahy naštěstí došly nervy dříve než manželovi a na chvilku se otočil. Jakmile  nás přestal sledovat ostřížím zrakem, shrábl manžel okousané buchty do igelitky, všichni jsme předstírali plnou pusu a byli jsme konečně vpuštěni.

      Buchty byly zachráněny, ale pití jsme si museli jít o přestávce koupit k jednomu  z povolených stánků. Konečně jsme pochopili, v čem tkví nebezpečnost balené vody. Ve víčku. „Rána do hlavy zavřenou flaškou prý víc bolí,“ odpověděl manžel lakonicky na můj tázavý pohled, proč nedostal ke čtvrtlitrovce i uzávěr.

     Neberte prosím předcházející řádky jako nejapné stěžování na bezpečnostní pravidla. Naopak, jsem za ně vděčná a pokud o nich vím, s ochotou se jim podvoluji. Procházím bezpečnostní rámy, zouvám si na letištích boty a zuřivě hledám na dětech cokoliv kovového, když při kontrole hvízdají. Dokonce si myslím, že by bezpečnostní předpisy neměly být pro srandu králíkům.

     Každopádně, když už nějaká pravidla jsou, nemělo by být tak snadné je porušovat. Když jsme o přestávce dojedli naše tajně pronesené buchty, otočila se na mě paní sedící před námi: „Nechcete víčko?“ „Jak to, že vám ho dali?“ divila jsem se. „To je naše pití. My jsme zvyklí, stačí lahev dobře schovat...“