Šedesátá léta - tak ta jsem nezažila. Narodila jsem se v osmašedesátém, v době, kdy naděje lidí ještě nebyly převálcovány sovětskými tanky. Jen si mohu představovat, jak hrozně muselo být mé mamince, když na mne do kočárku v srpnu osmašedesát mířil ruský voják samopalem... naštěstí to nezmáčkl, a zachránil si život, neboť moje maminka by ho jistě zabila holýma rukama.
Moje vzpomínky z raného dětství jsou kusé – na babičku, která byla moc hodná, ačkoliv trpěla obrovskými bolestmi kvůli rakovině v terminálním stadiu, a která odešla dřív, než jsme se vzájemně mohly užít.
Nebo vzpomínka na den, kdy maminka přijela z porodnice, kde se mi narodila sestřička. Psal se rok 1970. Hrála jsem si před domem v předzahrádce, když u chodníku zastavila sanitka (jistě pamatujete - Škoda 1202 zvaná stejšn) a saniťák pomáhal mamince ven. Ten saniťák byl otec mamčina spolužáka, a tak jak si ho pamatuji, tak vypadá jeho syn dnes. A pro mne je to prostě saniťák a nikdo mu to neodpáře.
Sestru jsem chtěla jen chvíli. Přesně do té doby, než se mi začalo zajídat, že o pozornost, věnovanou do té doby jen mně jako prvorozené, se dělím s ní. A protože mi naši namluvili, že ji koupila maminka v hračkářství, požadovala jsem, aby ji vrátila. No, nestalo se, a po letech sourozeneckých bojů jsme se staly v pubertě kamarádkami, a máme spolu hezký vztah dodnes. Dlužno dodat, že v době žádosti mi bylo dva a půl roku.
Vzpomínka z dětství je taky na to, jak jsme vozily do zahrady vodu. Ano, v příčestí minulém je tvrdé y, protože jen my ženy – tedy maminka, sestra a já. To už bylo samozřejmě později…
V zahradě jsme vodu neměli, vodovod byl vybudován o mnoho let později, a tak jsme byli odkázáni jen na dešťovku. Když dlouho nepršelo, muselo se to řešit, protože nebylo čím zalívat. Takže jsme vozily vodu. Na starém dřevěném čtyřkoláku posazené dvě padesátilitrové bandasky jsme jezdívaly naplnit do cca 400 metrů vzdáleného domku, kde žila teta. Cesta to byla dobrodružná, protože s naplněnými bandaskami jsme musely do kopečka polňačkou, kola čtyřkoláčku skákala po výmolech, bandasky poskakovaly na vozíku… mamka vozík táhla, my se sestrou tlačily. Jako malé jsme se sestrou chodily občas v neděli s dědečkem do našeho kostela Sv. Václava. Nejvíc se mi líbilo Boží tělo, protože jsme z košíčků rozhazovaly růžové okvětní lístky na cestu, po které šel kněz s ministranty. My jsme nebyly vychovávány k víře v Boha na rozdíl od našich bratranců a sestřenic od matčiných sourozenců. Oni museli do kostela pravidelně, my ne a tak jsme si to mohly užít jinak. Našeho společného dědečka to sice mrzelo, ale byl to muž, který dokázal respektovat rozhodnutí druhého, tedy našich rodičů.
Další vzpomínka by mohla být na dovolené, tedy přesněji rekreace, které jsme podvakrát strávili v rekreačním středisku podniku, kde pracoval otec, v Zubří u Nového Města na Moravě. Bydleli jsme v chatce, výborné jídlo bylo v hlavní budově třikrát denně, pro děti pětkrát. Skvělý správce třeba neváhal, a zajel nám dětem do Nového Města pro zmrzku k svačině. Tyto dovolené ocenila obzvlášť maminka, protože to pro ni byla opravdu dovolená, když nemusela vařit. Koupali jsme se v rybníku, chodili na borůvky, na houby, prostě jsme si to užívali.
Když mi bylo devět, rodiče konečně našetřili na naše první auto, polského Fiata 125p, 1300.
Měli jsme z něj obrovskou radost, a dosud celkem statické dovolené dostaly jinou podobu. Procestovali jsme postupně během dalších let skoro celou republiku, spali jsme ve stanu nebo pod širákem, prošli spoustu hradů a zámků, zažili nejedno dobrodružství, třeba když jsme u Piešťan zajeli do lesa a chtěli přespat, vrhly se na nás hejna komárů a abychom se vůbec mohli najíst, chodili jsme neustále a jedli za pochodu. I tak jsme byli poštípaní. Repelentu jako by se piešťanští komáři vysmívali. Ve svých vzpomínkách nemohu zapomenout na brněnské výstaviště a tam pořádané výstavy a veletrhy. Navštěvovala jsem všechny, protože tam otec pracoval. Na podzim nám otec z „vystecu“ nosil kaštany z tamních alejí, a my je se sestrou nosily do školy, protože se tehdy kaštany ve škole sbíraly. Na výstavišti jsem také byla poprvé na výstavě psů. Tehdy, za socáče, se v Československu pořádala jen jedna mezinárodní výstava, a to právě u nás v Brně. Pořádá se každoročně od roku 1965.
Hups, od šedesátých let jsem se pěkně vzdálila, protože toto už jsou sedmdesátá a osmdesátá...
Bydleli jsme na okraji Brna, a tak když se někdy jelo do města, říkalo se po staru do Brna. Naše městská část byla do roku 1919 samostatnou vesnicí, a v tom roce byla k Brnu ještě se spoustou dalších obcí připojená. V době mého dětství k nám jezdily tři šaliny – číslo 3, 12, a 8. Na trojce jezdívaly vozy zvané Sputnik, na dvanáctce ještě starší šaliny s vlečným vozem, a když jsem byla hódně malá, ještě s průvodčím. Tyto dvě šaliny jezdily od nás do města přes Husovice. Na osmičce jezdily vozy T3, které jezdí dodnes, a osmička jezdila přes Židenice. Tato trať je dávno zrušená, na části její trasy je velký městský okruh, a osmičku nahradila autobusová linka. Ve městě nás, mě a sestru, občas brala teta na zmrzlinu do cukrárny. Někdy k Sedláčkovi, někdy na Orlí, kde měli na zmrzku kovové pohárky a hranaté lžičky, což jsme doma neměli a tak to mělo punc výjimečnosti. Tady měli nejlepší zmrzku kávovou s mletou kávou.
Na stáncích prodávali zmrzku do oplatkových kornoutů jako dneska, ale taky do oplatkových miseček, a jak se tam zmrzlina rozpouštěla, bylo těžké za pochodu ji v té misce udržet. Kolikrát jsem byla celá zapatlaná a nešťastná, protože nesnáším ulepené ruce. Tehdejší zmrzliny mi nějak víc chutnaly než ty dnešní, což je při dnešním výběru zvláštní.
Asi je to tím, že jsem byla dítě. A v dětství je všechno lepší. MYŠKA
|