|
 Uplynulo od té doby sotva pár dnů, pár týdnů - a budoucnost se převlékla do minulosti. Takhle je to asi někdy s manželstvím. Člověk se nejprve nesmírně těší, představy jsou jak o letu na Měsíc, přání a touhy kolorují skutečnost, bláznivé sny vítězí jak barevná fotka nad černobílou. Bude to tak, jak se těším? Nebo ještě lepší?
Najednou je všechno za námi, doba je minulá, kterou připomíná jen pár fotek... Zůstává však nové očekávání, nová naděje, jak v té skřínce Pandory. Jak se mám? Holka, nestíhám nic, to dojíždění za prací je náročnější, než jsem čekala. V pět třicet ráno vstávám; nějak to není už pro mně, docela mě to ničí… A ke všemu ani jednou snad vlak nejel načas; cesta do práce a z práce mi tak zabere denně kolem dvou a půl hodiny. Cestou ještě nakoupit, vyvenčit psa, doma udělat něco k jídlu, vyprat, uklidit - a jsem ráda, když v jedenáct můžu jít spát. Zkoušela jsem najít nějakou práci v Olomouci, ale je to tu bída... Na to, jak je Olomouc velká, tak platy nabízejí hodně malé.  Potřebovala bych auto, aspoň jednou dvakrát týdně bych mohla být doma o víc jak hodinu dřív a stihla v pohodě i knihovnu, obchody a jiné věci. Teď akorát sleduju hodinky a když chci ještě něco nakoupit pro děcka, tak to je děs... Jo, mohla bych sice zajet někam do hyper super marketů, nakoupit v klidu a pod jednou střechou - ale tam to je zas za hodně víc penízků než u našich šikmookých bratří, víš? Spala bych taky hodinku navíc a bylo by to hned lepší... Dneska mám asi Den blbec. Vždycky, když si říkám, jak je to fajn, jak je mi dobře a jaká je pohoda, se musí najít něco, co tě ubezpečí, že si nemáš moc vyskakovat a lítat vysoko. Skřípla mě záda až dole v bedrech - za týden jedeme na dovolenou do Orlických hor, na kolech, tak doufám, že to do té doby přejde; k lékaři se nedostanu, šéf mě z práce nepustí a já na tu dovolenou moc moc chci. A další - táta, který měl hlídat psa, si to rozmyslel, takže teď abych hledala nějaký psí hotel? a hlavně si rychle našla nějakou brigádu, protože takový desetidenní pobyt vyjde aspoň na dva tisíce... čert aby to všechno vzal. Ale nebyla jsem na dovolené pět let, vždycky jen na táboře a tam jsem vlastně pracovala, i když jinak. Ale opravdová dovolená je opravdová dovolená... Tak jsem si postěžovala a jdu spát, totálně odrovnaná - balila jsem doteď totiž synátora na tábor; za jeho aktivní, až radioaktivní účasti to bylo dost psychicky náročné a vyčerpávající. Ale ano, „všechny potřebné“ věci si nachystal vedle tašky sám: jedny slipy, jedny ponožky, dvě košile. Věřila bys? MP3 a počítač holt nebyly mnou uznány za dostatečné a tak musel ještě přihodit další kousky oblečení, musel si vyzkoušet i kalhoty, jestli z nich náhodou nevyrostl jako z botasek koupených v květnu (vel. 45), do kterých se předevčírem prostě už nevešel. Hrůza. Následovala koupě bot velikosti 47 - v necelých 14 letech... to dítě už má 187 cm na výšku! kam ještě poroste? Do nebe? A umíš si představit, kolik toho sní? Otesánek hadra... Takže - dvě oblíbená trika se ještě suší (pod postelí jsem je prostě nehledala, když jsem dávala prát prádlo), ale bez nich by se jet prostě nemohlo.  Takže tak si tady žijeme. Já nemít toho svého medvídka, tak bych asi už umřela... ale takhle nemůžu padnout, i když se mě snaží zničit těma našema super vyjížďkama na kolech. Já se ale jen tak nedám... :-))) A „strejdovi-dědovi“ můžeš vzkázat, že ne že by mi láska svazovala ruce, ale ten čas, čas je pevná veličina, která se bohužel nedá natáhnout, roztáhnout a do jednoho dne víc minut nenapumpuješ... Pavla von Holomóc P.S. A víš, co je ještě nového? Moje spolužačka minulý týden porodila dcerušku Sofii - není to krásné jméno? Tak se těším, až je pojedeme navštívit. Ach, málem jsem z toho chytla slepičí nemoc, jak se tady u nás říká touze po miminku. Ale pak si včas uvědomím svoje dva raubíře pubertální a těším se raději na důchod... to bude klid. ♥
|
