O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
Napište nám |
Poradna Kudlanky |
Právní poradna |
Přihlášení
Anketa
LÉTA ŠEDESÁTÁ A DALŠÍ - 4 |
![]() |
![]() |
![]() |
Čtvrtek, 07 březen 2013 | |||||||||||
Strana 3 z 3
S holkama chodíme do Vinohradské tělocvičny, kde nacvičujeme skladbu pro mladší žákyně na II.celostátní spartakiádu. Jsme jediné tři ze třídy a kvůli nácviku nás uvolňují z vyučování. Šéfem trojice je bezkonkurenčně Jája, jejíž šílené nápady se s Momou snažíme tlumit, ale nakonec se stejně staneme jejich účastnicemi. Místo nácviku, na který jsme byly uvolněné, pořádáme dobrodružné výpravy.
Jedna nezapomenutelná byla Rio Botičo. Jája podlehla dobrodružné literatuře a vymyslela, že půjdeme proti proudu Botiče, až k jeho prameni. Ve Vršovicích jsme narazili na partu kluků, kterým se nelíbilo, že jsme vnikly na jejich území. Šarvátky mezi dětmi podle místa bydliště byly dost běžné.
A my jako Vinohraďáci jsme na jedné straně hájili své území v Rýgráku proti Žižkovákům, na druhé straně Grébovku proti Nuselákům a Vršovickým. Rio Botičo dopadlo neslavně, vyválený v bahně potoka jsme smrděly rybinou a já jsem si pořídila na hlavu slušivý bílý fez. Do hlavy jsem totiž dostala šutrákem.
Doma průser a zákaz kamarádění s Jájou, Moma byla mámou vzata na milost. Tak jsem na konec na té spartakiádě vlastně necvičila.
Moma dostala pionýrskou uniformu a červený šátek. Já a Jája nic, u nás třídní učitelka si udělala černý puntík. Já jsem třídní přetlumočila, že nesmím do Pionýra, protože rostu jak z vody a máma je chudá vdova s dvěma dětmi a nebude mně pořád kupovat nový stejnokroj. Proč byla černou ovcí i Jája, to nevím, její rodiče byli oba v koncentráku. Možná proto. Všechny tři se přihlásíme do sboru, který zakládá naše třídní. Určitě si na mne zasedla. Mne i Momu vyhodila, obě jsme zpívaly tak krásně hlasitě, protože jsme si myslely, že to je druhý hlas.
V létě se tepláky odkládají a děti unisono chodí v tom, co bylo vyrobeno pro spartakiádu, mladší holky bílé triko s rozhalenkou, modré trenky a bílé cvičky Jarmilky. Ve všední den chodíme hrát kuličky ke zdi kostela „Nejsvětějšího srdce Páně“, postaveného podle návrhu Plečnika na náměstí Jiřího z Poděbrad. Že to je pojmenováno po nějakém králi netuším, já to znám jako Jiřák. Kdo nás zná, hrát s naší partou nechce, všechny místní jsme už vožulily o duhovky , citronky i cíněnky.
V zimě chodíme bruslit a bobovat, sáňky už jsme rozlámaly na drncáku v Rajské zahradě. Ploch k bruslení jsou spousty, rovné plochy na hřištích se za mrazu stříkají. Kousek mám hřiště U Vodárny, hned vedle stadion ve Slovenské ulici, nejkrásnější je ale v Grébovce u paláce, tam je plocha večer nasvícená a hraje hudba.
Když v zimě nemrzne, jezdíme na Nikolajku na Smíchov, tam je venkovní stadion s umělým ledem. Po bratrancích dostávám kanady a tak původní šlajfky jsou kličkou připevněny na prkno a mám boby. Modřin z nich je nepočítaně.
Když v dospělosti poprvé obuji bílé krasobruslařské boty, já, která hrávala s kluky hokej, zjistím, že neumím bruslit. Co skluz, to pád, přední zoubky z bruslí musí pryč.
Ségra vychází ze základky a jde do učení na cukrářku. Začíná chodit do tanečních a randit a večer mně to vždycky všechno převypráví...
Filmy, na které ještě nesmím, znám pouze v jejím podání...
DEERES
|
< Předch. | Další > |
---|