Pokusím se o popsání příběhu, který se odehrál taky v šedesátých letech, nu, spíš na přelomu těch “vydařených” šedesátek. Byl jsem tehdy mladý, nezkušený a taky trošku vykulený. Bohužel mi tenkrát  jeden referent učňů zasáhl do dalšího života tím, že mým rodičům neoznámil, že mnou podaná přihláška k učení na radiomechanika nemůže být akceptována, neboť provozovna jejich podniku, kde se opravovaly televize a rádia, byla převzata jiným podnikem, a že ten si ponechá jenom stávající zaměstnance a nové,  respektive učně, že nepřijímají.

     Toto oznámení, rovnající se v té době asi tak smutečnímu (aspoň pro mne), přišlo někdy v polovině července. Přestože se můj otec snažil seč mohl – ten poloslepý, senilní, sveřepý a hlavně "uvědomělý" soudruh referent nepovolil. A novou přihlášku nám prostě nedal. Takže začalo vyjednávání, jaké zaměstnání, lépe řečeno učební obor, bych si v té firmě mohl vybrat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem prvního září nastoupil, ale zařazení nebylo vůbec jasné. Prý se snad má otevřít nějaká nová “vývojová” dílna, specializovaná na “prototypy” a “vynálezy”. Ona se nakonec otevřela, k mému velkému úžasu i spokojenosti. Jenže, než k tomuto došlo, byl jsem pořád jen poskok,  strkali mě tam či onam, jako tu pověstnou horkou bramboru.
 
      Takže jsem třeba dělal na “revolverech” (automatizovaný soustruh) i jiných obráběcích strojích (frézy, vrtačky apod.), sestavoval dohromady různá měřidla, která se tam tehdy vyráběla. Poznal jsem i vystružování, řezání závitů, lapování, kalení, popouštění, sycení krevní solí a uhlíkem a ještě plno dalších věcí a úkonů, které ovšem byly velmi v rozporu s učebními směrnicemi a postupy pro první ročníky učení v oboru strojní zámečník.

     Musím se taky přiznat, že jsem mohl jednou přijít i o život, když jsem se na soustruhu pokoušel “ošmirglovat” ocelovou tyč, asi 1,5 cm v průměru,  kterou jsem upnul do sklíčidla soustruhu a její větší část, která ještě asi 1,5 metru vyčuhovala ze zadní části, jsem se pokoušel  “ojet” smirkovým papírem. Jakmile jsem malinko víc přitlačil, tak se tyč vychýlila ze středu a vlivem odstředivé síly a rotace se ohnula - ale pořád rotovala, i v tom ohnutém stavu. Nejspíš asi úlekem, když se ta ohnutá tyčka okamžitě zabořila do zdi, ze které vytloukla nejen omítku, ale i kus cihly, jsem  instinktivně rychle uhnul, a vyhnul se tak zásahu většímu – onou ohnutou tyčí přímo do hlavy.

      Odnesly to jenom moje montérky a  košile a menší šrám na prsou.