Zásada č. 2 – Když v hospodě teče voda a máte Maggi, tak je taky polívka

     Je faktem, že se tam vařil hovězí vývar z kostí, které vypadaly jako když dva roky ležely na poušti, ale vždycky se z toho něco vydolovalo.Ve skladu v roztrhaných pytlíkách se vždycky nějaká vložka do polévky našla a pak záleželo na fantazii, jak to nazveš a pod jakym názvem hostovi polévku nabídneš. Vařilo se to v 65 litrovém hrnci a tady byla Ládikova přítomnost nezastupitelná. Já a ostatní jsme nebyli schopni tu hromadu vody osolit, hodil jsi tam trochu a ochutnal. Za chvíli jsi měl spálenou hubu a chuť už žádnou. Ládik přišel, vzal par hrstí sole, hodil je tam a šel na panáka. Nic nechutnal a osoleno naprosto přesně.

Zásada č. 3 – Na naši hospodu host nikdy nezapomene a zapomenout nesmí

     Vyráběly se ve volných chvílích (to bylo tak od šesté ráno do devíti a večer po deváté) různé speciality. Napodobenina jugoslávského Ajvaru – vařené brambory, nakládané papriky (konservy zmetky, které se vozily ze Severočeských konserváren v Předlicích – přeci se to nevyhodí), pálivá paprika, pár feferonek, sůl a olej (v nouzi se nahrazoval vypečeným tukem z buřtů). To všechno se na robotu umíchalo a mazalo na tenké krajíčky chleba. Je fakt, že se tohle „jídlo“ dalo požívat pouze poblíže nálevního pultu. Dokonce jsem viděl lidi, kteří potom pili ze zoufalství i vodu.

Zásada č. 4 – V hospodě se spotřebuje všechno

     Dalo se ovlivnit skoro všechno, i hygienický dozor, ale počasí? Tomu se holt poručit nedalo. Jeden den krásně, tak na druhej den ráno objednat chlebíčky a párky a ono pak krásně celej den pršelo a nikde ani jedna noha. Tak všechno z chlebíčků seškrabat a vrazit do lednice, s vekou se zatopilo v kamnech. Buřty zpátky do Výrobny Střekov, kde se (než stačily zamřít) umlely do sekané, která upečená snese skoro všechno. Sekaná se při dobrém počasí zase odebrala zpět, namočila se kýblu z vodou, aby byla těžší no, a sežrala se taky. Ten seškrab z chlebíčků se umíchal s tvarohem, změklým tukem a pálivou paprikou, směs se mazala na čerstvou veku a hned byly „bačovské chlebíčky“ k pivu.

x x x

     A tak bych mohl pokračovat dále. Při prodeji v kiosku se děly někdy hrozné věci. Přišel maník, že chce třikrát po dvou nožičkách, k jednomu dvakrát hořčicí, ke druhému chleba navíc, tři piva, dvě limonády, jedny Lípy a sirky. Jó, pak ještě dvoje Tatranky a jedny peprmintové bonbony... A byl jsi s jakýmkoliv počítáním, sečítáním, násobením, odmocňováním a trojčlenkou v hajzlu – takže – „49 korun 80 haléřů, prosím“.

     Někdy to prošlo, někdy taky holt ne. Občas nějakej párek prasknul, tomu se člověk nevyhnul, tak to se dávalo dětem s chlebem za korunu, žádnému klukovi to nevadilo. A furt před příšerná fronta lidí, stánky v té době nebyly naprosto žádné. Když sem potřeboval nakrájet chleba, tak nejlépe na to vzít nějakou pěknou holku, Na to prostě už nebyl čas. Vždycky se ale nějaká obětovala... na jednu ovšem asi nikdy nezapomenu. Urostlá blondýnka, nahoře poctivé české trojky, kalhotky od plavek na mezi únosnosti a podprsenku uháčkovanou. Ovšem tak, že na kroužek okolo ňadra se napojovalo několik špagátků, které končily placičkou, která jeeeen tak tak zakrývala ten čudlik.  Vypadalo to úchvatně, ale dalo se v tom jen asi ležet a nebo velice obezřetně pohybovat. V kuchyni holt frmol, furt se tam někdo motal, tak jí ty trojky každou chvíli vypadly. Tak si je nacpala zpátky a jelo se dál. Pamatuji si, že bydlela na Skřivánku a byla studentkou posledního ročníku Střední zdravotnické školy tady v Ústí.

      I potom jsem jí párkrát viděl, ale nějak to celé po čase vyšumělo do ztracena. Holt ve stáří člověk na příjemné věci vzpomíná rád, nic jiného mu taky nezbyde.