Snad každý správný Ústečák zná koupaliště Brná. Spousta lidiček na něm vyrostla a doufám, že ještě vyroste podobně jako já. Stará Brná – chodilo se vchodem u Hotelu Racek, pak dřevěné stavby vanových koupelí a pod tratí dřevěné převlékací kabinky, sociální zařízení a dřevěná hospoda do tvaru L na polopatře.

     Bazén jeden, vedle brouzdaliště pro dětičky, pár sprch, všechno bez jakékoliv úpravy napájeno termální vodou z vrtu těsně vedle koupaliště (oblast teplických termálních vod). Taky taneční betonový parket u Labe a pamětníci si možná vzpomenou, že na bazénu byl jistou dobu též taneční parket (plovací, z plechových barelů), což byla navečer při živé muzice obrovská zábava s házením hlavně slečen v letních šatečkách do vody. Co dneska nějaká soutěž o mokré tričko, cha a ještě jednou cha ! Všechno už tady jednou bylo...

     No a v té hospodě jsem trávil hrůzu času v létě místo dovolené jako brigádník na začátku 80tých let. K hospodě příslušel přístřešek ze střechou z tér papíru, v něm pípa a ohřívák na párky... a to bylo moje království. V létě to někdy byla hotová tragedie, za tebou rozpálená kamna, nad tebou rozpálená střecha a před tebou fronta lidí, zakroucená jako had. Velel tomu všemu Ládík, zaměstnanec pověstných Restaurací a jídelen v Ústí nad Labem.

      Připravovat na sezónu se to začalo už v dubnu. Takže — umejt celou kuchyň, taky někdy se malovalo, vyčistit obrovitá kamna na uhlí a podobně.

      Nastoupil tam s námi od začátku též nový kuchař, který se ale při té práci stačil hned příšerně ožrat a aby to s něj vyprchalo, tak skočil oblečen do studeného Labe.

     Konečně, jeho problém, ovšem náš problém byl v tom, že měl v kapse všechny klíče od celé hospody, které následně v klidu spočívaly na dně Labe.

      Tak hned první den se v hospůdce muselo spát. Někdo to prostě ohlídat musel a já byl v té době asi nejmladší. Jak rád bych to hlídal dneska a teď a klidně spal na zemi mezi dveřma...

      Náš milý pan vedoucí Ládík měl několik zásad, které tam plně aplikoval a na které asi do smrti smrťoucí nezapomenu:

Zásada č. 1 – Host po sobě sežere vlastní ho*no, ale musí to vypadat

     Ovládal umění z prdu udělat kuličku a jeho parádním číslem byly ježci. Do spirály nakrájený buřt a dvakrát naříznutý vytvořil na talíři po opečení na tuku nikdy nevyměňovaném neobyčejné dílo vzhledem i chutí. Z buřtíku zvícího dětského palečku jsi měl jídla plný talíř. Když se to trochu ozdobilo paprikou a okurkem, trochou ředěné hořčice a vylepšeného rajského protlaku (kečup ještě nebyl na světě, tedy aspoň u nás v republice), tak to každej zbaštil a ani nemrknul.  

     Z kvalitní uzeniny se to dělat nedalo, rozpadala se, tak si Ládík objednával z Výrobny polotovarů na Střekově buřty, ve kterých bylo minimum masa, ale o to více rozvařených kůží a kližek. Je faktem, že když tě tím buřtem někdo trefil, tak tě poslal spolehlivě k zemi. Zisk asi tak 500 procent minimálně, pche, kam se hrabou dnešní hospodský.