Někteří z vás ode mne dostali dopis s prosbou, abyste zavzpomínali na své dětství, mládí - na léta šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá.... (Čímž chci těm, kteří ho dostali, nenápadně připomenout, že by bylo moc fajn, kdyby pár řádek svých vzpomínek poslali do světa.) Každopádně - pokud si i vy ostatní, na které jsem třeba pozapomněla, uděláte chvilku, budeme všichni rádi. - A dnes tedy začínáme... 

     Tak nám napadla tento týden kupa  sněhu. Všude bílo, peřiny sněhu zakrývají střechy, ptáčkům sníh znemožnil hledat a sezobnout potravu a tak se nedočkavě slétávají u krmítek a lidských příbytků. Vařím ranní kávu, dívám se na sýkorky za balkonovým oknem a vzpomínám na své dětství v šedesátých letech, kdy bývaly přesně takovéhle tuhé zimy s obrovskými přívaly sněhu. A najednou přichází domácí úkol od Daniely popsat svoji vzpomínku na šedesátá až osmdesátá léta.

    Začátek šedesátých let představuje moje nejútlejší dětství.

     Tehdy bývalo ještě více sněhu než napadlo nyní. Sestra chodila na první stupeň základky, já předškolačka, často jsme se prodíraly do školy ve vedlejší vesnici podobnými přívaly sněhu.

     Teplé kabáty, nohy ve zvláštních galoších na patentku, tak jsme zvládaly náročnou cestu.

     Ve školce už čekala láskyplná paní učitelka s hrnečkem horkého kakaa na zahřátí a zkřehlé ruce jsme my přespolní hřáli u obrovských kamen. 

     Velice hodní na nás byli i manželé žijící v krásné vilce uprostřed zahrady ((v téže vesnici jako škola). Vlastní děti mít nemohli a tak všechnu lásku dávali dětem jiných. On pánský krejčí, ona v domácnosti. Často naší rodině něco přešívali, zkracovali či šili nové kalhoty. Zbožňovala jsem místnost-krejčovnu plnou všelijakých hejblátek, ale hlavně obrovskou sbírku pohlednic s obrázky Jiřího Trnky a dalších pohlednic z různých koutů republiky i světa. Trnkovy obrázky, rozmístěné po místnosti, byly velkým lákadlem, na které jsem se vždy moc těšila. 

     Paní mi občas dala jablko do kapsy  a doprovodila mě na vlak, abych se nemusela brodit domů zavátou cestou sama, když starší sestra měla odpolední  vyučování či zkoušku školní kapely.

     Přišla první třída a idylka tak trochu skončila, přišla změna školy pro mne i sestru. Začaly jsme jezdit do školy do sousedního malého městečka. Měli jsme v první třídě přísnou paní učitelku, ruce jsme museli mít při vyučování zkřížené za zády a ani nedutat.  Navíc naši nesehnali červenou tašku a já měla hnědou, což působilo na moji dětskou dušičku dost skličujícím dojmem, neboť hnědá byla klučičí barva.

     Při hodinách kreslení se stávalo, že jsme byli hotovi s výtvory před zvoněním. Tehdy mne paní učitelka postavila před tabuli s odůvodněním, že hezky zpívám a měla jsem dětem zazpívat nějakou písničku. Jinou než lidovou. Vzpomínám, jak jsem pěla hity Přejdi Jordán, Hříbě, Červená řeka, ale i písničku dnes už zapomenuté Lilky Ročákové Bylo léto, horké léto…