Razím heslo, že k čemukoliv si dáte rajče, promění se ve zdravou stravu a jídlo po půlnoci se bere jako snídaně. A tak práh mojí domácnosti nikdy nesmí překročit váha a zrcadlo v mojí koupelně milosrdně zabírá pod skomírající žárovičkou jen bustu celé mé slovanské krásy.

I když spokojeně žiju ve lži, mám několik neomylných tukových indikátorů. Jakmile Vás kupříkladu začnou chválit babičky, je zle. Dokud na mě moje kyprá bábi už od branky haleká „Holka, ty ale vypadáš špatně!“ vím, že je všechno v naprostém pořádku.

V květnu mě ale babička místo lamentování zálibně poplácala po buclatých tvářičkách, pronesla, že je vidět, že mi nová práce svědčí, a k večeru kromě kachničky se zelím přinesla svoje obrovské brokátové šaty z let, kdy jsem nebyla na světe ani já ani moje matka, se slovy „Zkus si to!“ Bábi ťala do tučného.

Oproti minulým letům jsem se rozhodla udělat výjimku a neřešit tuto nemilou záležitost hladomorem. Vsadila jsem na sportovní strunu. Ne na dlouho. Když mi sympatický ortoped koncem června kroutil buclatým kolínkem, otázal se: “A kolik běháte?“ „Třicet, teda spíš čtyřicet“ odvětila jsem a v koleni hlasitě vrzlo a prasklo. „Měsíčně?“ „Týdně“.

Doktorovi zaskočilo. „No, ehm, a ….,“ volil slova „Vy máte nějakou redukční….stravu?“ zeptal se a hypnotizoval rozpačitě nemocniční židli s podvyživenou zdravotní sestrou. „A to zas já si tu svíčkovou se šesti dám!“ smála jsem se. Doktor se nesmál. Obratně se rozpovídal o kloubech, přičemž patnáctkrát použil slovo „zátěž“! Dívala jsem se nechápavě. Rachitická zdravotní sestra mi pak ochotně vysvětlila, jak se cítí koleno, když do něj dupe těžká váha.

Rozhodla jsem se po manažersku diverzifikovat riziko selhání pohybového aparátu a koupila jsem si odporné plavky v celku, gumovou čepici, plavecké brýle a kolo vyzbrojila novými plášti. Vyjela jsem na kole do práce. Pod Barandovem mě pak lovil se sedřenou nohou z rigolu vetchý dědeček. Rozbahněný lesní krpál na silničních pláštích jsem zdolala po hlavě. Plavání šlo ale hladce. Celkem. Odhlédnu-li tedy od toho, že s gumovou čepicí na hlavě vypadáte jako reklama na prezervativ.

Abych zabila tři mouchy jednou ranou, přihlásila jsem se na triatlon. Když jsem na břehu rybníka v Sudoměřicích zabíjela úderem o stehno jednu mouchu už třetí ranou, měla jsem chuť servat ze sebe závodní číslo a vypařit se do místní hospůdky. Na startu plavecké části závodu panoval chaos. Řvoucí děti pobíhaly po hrázi obecního rybníka a přenášely barevné nafukovací předměty, vesničani okouněli a několik závodníků štelovalo kola a rozmísťovalo běžecké náčiní po břehu. Postavila jsem na břeh své běžecké boty patami k vodě, a jak se tak protahuji, zřetelně cítím množící se pohledy z davu vesnických fanoušků.

     Zjistila jsem, že v davu čumilů jsem jediný člověk s číslem na hrudi. „Kde je start?“chytla jsem hystericky nejbližšího dědu za loket.

„Jó děvče! To musíš oběhnout rybník!“ vycenil na mě dva zubní solitéry a ukázal prstem na druhou stranu rybníka, která se hemžila protahujícími se plavci.

„To nestíháš oběhnout, kočenko, už máš jen tři minuty do startu!“ volal za mnou děda, ale to už jsem pádlovala rukama o sto šest.

Když jsem chroptíc a plivajíc vodu míjela lodičku, mohl si pán se startovním praporem v loďce ukroutit krk. Sotva jsem se vysápala na břeh mezi startující, ozval se startovní výstřel a dav v plavkách mě strhl zpátky do vody. Na břehu mě čekala jedna rozkopnutá teniska. V nedalekém roští jsem našla druhou. Měla jazyk vyplazený jako já. V mokrých nohách obalených bahnitým sajrajtem jsem bleskově utáhla tkaničky a vyběhla ke kolu.