Tak vám tu nabízím zase jedno vyprávění mých zážitků z dob mého působení ve Špindlerově Mlýně... Je to dávno, ale stejně - když si na to vzpomenu... :-))) Tenkrát jsem bydlel u mého švagra Jardy.

      Byl jsem tam více než rok. Vlastnil po rodičích dům a s mou sestrou Danou měli tenkrát dvě krásné holčičky - Janu a Lidušku, a vlčáka Norinu. Ale teď už, jak to tehdy bylo:

       V zimní i letní sezoně pronajímají pokoje turistům. Sami se uskrovnili a celá rodinka spí společně v jedné ložnici a Norina pod gaučem v kuchyni. Z pochopitelných důvodů jsem proto jejich nabídku k okupování jednoho z pokojů odmítl a s jejich dovolením si vybudoval spaní ve sklepě. V nevelké místnosti se šikmým stropem, pod širokým schodištěm domu. Malé okénko propouští trochu světla a vzduchu. Stěny i strop jsem obložil palubkami, které se samy nabízely na stavbě budovy lanovky Na pláň, kde s Jardou pracujem. Pod schody jsem ode zdi ke zdi vybudoval širokou postel, takzvané letiště.
   
      Jedné noci mne probudila pálivá bolest na noze a v zápětí záchvat kašle. Po paměti jsem  našel vypínač u dveří. V místnosti byl hustý kouř. Vatová deka chytla od keramického topení. Nehořela, jen dýmala. Deku jsem uhasil a otevřel okénko. Popadl jsem oblečení a doslova se vyplazil před dům. Celý den mi bylo dost zle. Popálenina na noze byla malá, ale vděčil jsem jí za život. Dospěl jsem proto k rozhodnutí, že si postavím krb. Kamínka by byla určitě rozumnější nápad, ale představa praskajícího dřeva a plamenů kreslících po stěnách barevné ornamenty však rozhodla.

     "Zde nebudou dělat drahoty ani ty nejcudnější panny", sdělil jsem majiteli domu, když jsem s  nadšením líčil stavební plán.  Měl pochopení pro mou slabost, ale často mi připomínal, že vzhledem k mému věku bych si měl už začít hledat životní partnerku. Já zas na oplátku opakoval radu mého otce: “Poznej sto žen, a potom se ožeň."
 
      Komín jsem už měl. Jeho základy začínaly v rohu místnosti. Povolení ke stavbě jsem od švagra také dostal.  Chyběl jen materiál.

    Od poloviny listopadu se již druhý týden na městečko snášel sníh. Pět dní v týdnu jsme s Jaroušem docházeli na lyžařský stadion, abychom pět dní v týdnu téměř nic nedělali. Zatopili jsme jen v kamínkách, četli noviny a radovali se, jaký je socialismus vynález. Pracovní morálku nám kazil Pepa Maličký, náš třetí do party. Měl silný smysl pro povinost. Každé ráno odházel sníh, potom chodil po místnosti sem a tam, přesně jako soudruh Lenin, když vynalézal revoluci.
 
     Když jeho touha po pracovní činnosti překročila snesitelnou hranici, odcházel bez našeho souhlasu do kanceláře správce stadionu prodiskutovat naši celodenní pracovní náplň.  Tak se stalo i dnes,  krásného prosincového rána. Byli jsme zaneprázdněni plánováním příprav na sv. Mikuláše. Jarda, díky vysoké postavě, bude opět Mikuláš a já půjdu za čerta. Ze sousedky se mimořádně stane na chvilku andílek. Zase půjdeme od domu k domu, ale tentokrát budeme nejméně polovinu trasy odmítat pohoštění. Po loňském Mikuláši měl totiž švagr týden tichou domácnost.

     Viditelné pracovní nadšení v Pepovo tvář nevěstilo nic dobrého. Nezklamal. Dostali jsme úkol, který potrvá nejméně týden. Opravit telefonní vedení ze stadionu až na horní konec lanovky.
    "To jste si mohli s tím starým prďolou Balcarem vzpomenout dřív, ne teď, když je sněhu pod prdel." Prohlásil v zápětí Jarda a vyčítavě se díval na Josefa.

     Práci jsme začali rozumně, od horní stanice lanovky. Do deseti dopoledne jsme seděli v kiosku a  vyzunkli s Jaroušem každý nejméně čtyři grogy. Pepa z přemíry energie a výčitek svědomí odhazoval zadarmo okolo kiosku sníh.  Dostatečně zahřátí jsme od sloupu ke sloupu natahovali nové dráty. Táhli jsme s sebou žebřík, na kanadách klubko drátů, stupačky, kladky a jiné nutné drobnosti.
  
     Aby řeč nestála, počal jsem líčit Pepíkovi nadšeně můj plán s krbem, spolu s detaily, jak krb silně ovlivní povolnost žen. Jak plápolající oheň zkrátí čas od prvního polibku k vytouženému cíli. Jarda dával často oči v sloup, neboť můj plán znal zpaměti. Když jsem se konečně dopracoval k problému s materiálem, Pepa mně přerušil.   “O šamotových cihlách bych věděl, jsou v kůlně  kousek odtud," a ukázal k boudě lyžařského klubu.

     Přerušil jsem okamžitě práci a vydal se kyprým sněhem k chatě. Skutečně, v kůlně bylo materialu, až srdce jásalo. Výčitky svědomí mě netížily, cihly pocházely ze zbořené pece a zjevně majiteli překážely.