Tohle vyprávění bude o smutném konci jedné lásky, konkrétně pana "K" a slečny "J" prostřednictvím nepřekonatelných kulturních rozdílů.

      Pan K se zamiloval do slečny J. To se mladým mužům někdy stává. Slečna J si zprvu nebyla zcela jista, že je pan K ten pravý, ale nakonec náporu jeho touhy podlehla a lásku opětovala... Obapolné vzájemné zalíbení, stejně nepravděpodobné a vzácné, jako nakonec téměř vždy pravidelné, mělo veliké vyhlídky na celoživotní naplnění, alespoň soudě dle oboustranných proklamací věčné lásky.

Tak došlo k pozvání pana K do rodiny slečny J, ne snad ještě pro žádost o ruku slečny, ale aby zejména maminka slečny J nabyla informací o kandidátovi přiženění.
   
    Pan K se dostavil přesně, aby osvědčil dochvilnost, potažmo svou celkovou spolehlivost a serióznost. Rovněž nebyl opilý, byl čistě oblečen a nesmrděl. Z toho nabyla maminka slečny J onoho věčného klamavého dojmu, naděje, že by její dcera mohla dopadnout lépe, než ona.

    I vstupní rozhovory probíhaly ke spokojenosti paní maminky. Pan K byl sice nezámožný a prostý mladý muž, ale dokázal přesvědčivě vyprávět o své radosti, když se mu podaří něco udělat. Z toho usoudila, že je pracovitý, a že by se tak konečně mohl v rodině objevit někdo, schopný zúročit její tvůrčí potenciál a organizační talent k vylepšení vzhledu a vybavenosti všech jimi obývaných prostor. Atmosféra tak byla příznivá a uvolněná.

Až do oné osudné chvíle.

   "Nechcete něco jist?" nabídla paní domácnosti hostu.

   "Co prosím? Nerozumím?"

   "Jestli nemáš hlad", doplnila slečna J.

   "Jo jíííst!?", pochopil pan K.

   "Dyk říkám, jist, dáte si karbanátku?"

   Nejsem si zcela jíst, že chci něco jist, napadlo pana K, ale jakmile už pomyslel na jídlo, seznal, že má hlad. "Karbanátku ne, ale karbanátko bych si dal!", uvolněně odvětil.

   "Děláte si srandu? Jaké karbanátko?"

   "Promiňte, myslel jsem, že si děláte srandu vy, s tou karbanátkou, když může být ta karbanátka, proč by nemohlo být to karbanátko?"

    "Nevím, jak se tomu říká u vás, ale u nás je to odjakživa  karbanátka, mleté maso s chlebem!"

    "Správně je to ale ten karbanátek, ne ta karbanátka!"

    "Heleďte, jestli nechcete mou karbanátku, řekněte to rovnou, a opravování a poučování si nechte, na to tady není nikdo zvědavý, u nás to vždycky byla karbanátka", pravila maminka rozčileně, vstala, vyšla z kuchyně do pokoje a zabouchla za sebou dveře.