"A budu moct vypráskat fakt všechny holky, mami?" "No budeš, ale Velikonoce jsou až za půl roku," nechápala jsem synovu umanutost pomlázkou a kraslicemi na začátku zimy. Až když mi připomněl, že se přeci budeme učit ty koledy, a že jsem to já sama tvrdila, došlo mi, že moje vysvětlování českých lidových tradic má jisté nedostatky...

     Mám tradice ráda. Vždycky jsem se zuby nehty snažila alespoň ty základní dodržovat, a to i v době, kdy jsem žila na opačné straně Zeměkoule. Tehdy jsme s kamarádkou v půli prosince v téměř čtyřicetistupňovém horku zapálily svíčku, pěly "Neseem váám noviinyy..." a zarputile matlaly vanilkové rohlíčky.

     Od té doby, co mám děti, je moje potřeba udržování tradic ještě větší. Začali jsme, jak jinak než Vánoci. Společně jsme pekli cukroví a já po večerech tvořila adventní věnce z vlastnoručně natrhaného chvojí a červených šípků. Protože jsme žili na malém městě, komerční šílenství a klíny do hlavy v podobě reklam "Ježíšek by koupil toato" nás pokojně míjely a my jejich masáž vnímali jen tak okrajově.

     Na Štědrý den jsem pak stírala slzy dojetí pod živým smrčkem ozdobeným sušenými kolečky pomeranče, když mimino ožužlávalo balící papír.

     A  pak jsme odletěli do Mongolska.

     Pobyt za hranicemi nám v těch tradicích nadělal tak trochu zmatek a vyzkoušel nás ze schopností improvizace. První překvapení jsem zažila při pokusu upéct linecké kroužky plněné marmeládou. Vzala jsem mongolskou mouku, máslo a cukr, český recept a vyrobila....drcený beton. Metodou pokus-omyl, jsem pak musela předělat všechny oblíbené recepty podle mongolských surovin. Ale co naplat, cukroví prostě nechutnalo tak, jako doma...

     Další zklamání mě čekalo po zjištění, že všechny jehličnaté stromy v okolí Ulánbátaru jsou buď opadané modříny nebo borovice s první větví ve výši pěti metrů nebo suchá torza. Čekaly nás první vánoční svátky bez jediné zelené chvojky a první Štědrý den se stromkem z PVC. Vím, je to ekologické, ale na druhou stranu ozdobit takový plastikový smrček hořícími svíčkami, to vypadá na stoprocentně úspěšný pokus hodný  pyromana. Takže jsme koupili naše první elektrická světýlka. Blikala modře, žlutě a červeně a kluci povykovali nadšením.

      Požáru jsme přesto málem neunikli, protože polystyrenový adventní věnec obalený pytlovinou a stužkami hoří úplně stejně dobře jako ten obalený chvojím.

     Co chybělo úplně, byla vánoční atmosféra. Na ulicích jsme sice míjeli ozdobené vánoční stromky, ale vzhledem k tomu, že prostě tenhle svátek není Mongolům vlastní, byly to mnohdy spíš takové futuristické pokusy. Obrovského Santa Klause, kterému místo rukou čouhaly až do dubna z rukávů jen dráty, už nepočítám vůbec. Také nikde nebyl k sehnání balící papír, skořicové trdelníky ani svařené víno. Poprvé bylo vytvoření toho krásného vánočního tajemna a radostného očekávání doprovázejícího Ježíškovo narození jen a jen na nás.

     Nevím, jestli se nám to podařilo dokonale, ale Ježíšek nakonec přiletěl. Dětské oči zářily, stromeček barevně blikal, cukroví vonělo, kapr se usmažil a vánočka se mi mimořádně povedla.

     Po oslavách Silvestra, 1. ledna, musely v našem tradičním programu také nastat změny. Nešli jsme na rodinnou procházku do lesa, protože ve čtyřicetistupňovém mrazu by nám po půlhodině odpadl nos, ale obšlápli jsme si třikrát ovó, posvátnou hromadu kamení, nechali tam dobrým duchům nějakou tu sladkost na zub a poprosili je o přízeň v dalších měsících. I naši kluci už chápali, že to se prostě musí a ochotně se podělili se zástupci mongoského spirituálna o bonbony.