Začínaly prázdniny, a já jako pražské dítě se chystala na jižní Moravu, kde jsem měla veškeré příbuzenstvo z matčiny strany. Bylo mi tehdy necelých devět, a i když jsem u příbuzných měla svoje povinnosti, prázdniny vesele ubíhaly až do doby žní.

     Můj strýc, pokrývač, si vzal na tuto dobu dovolenou, aby mohl pokosit žito a pšenici, kterou společně s mojí tetou pěstovali na záhumenku. Já měla za úkol pokládat povřísla, aby na ně teta mohla pokládat náruče posečeného obilí. Práce to pro mne byla značně otravná, takže jsem se velmi zaradovala, když mi strejda druhý den ráno řekl, že půjdu do sousední vesnice s naší kozou.

      Proč tam mám jít jsem se moc nezajímala. S kozou Lízou jsme byly kamarádky, chodila jsem ji pást, takže jsem se na společný výlet docela těšila. Milá koza upalovala, že jsem jí nemohla stačit, a provaz, na kterém byla uvázána, hrozil přetržením. I kdybych byla nevěděla, ke komu s naší Lízou mám jít, koza by mě tam bezpečně dovedla. Bylo znát, že tam nejde poprvé a že tam jde ráda.

      Asi tak v polovině cesty se koza zašprajcovala, nadobro otočila a táhla mě zpět.

     Tak jsme se tam, na té prašné cestě, spolu přetahovaly a já začala prohrávat. Ale koza je koza, cestu si nevybírala. A tak se stalo, že se provaz, se mnou na konci, zachytil o stromek. Honem jsem využila příležitosti a snažila se kozu přivázat. Po delší době jsem měla úspěch, kozu jsem uvázala a vydala se na pole, abych ohlásila, co se stalo.

      První co jsem slyšela, bylo: “Už je koza doma? “ S brekem jsem ze sebe vysoukala, že je koza uvázaná ke stromku u kapličky a že nechce jít domů. Strejda položil kosu se slovy: “Ta ludra jedna“  a vykročil pro milou Lízu se mnou v závěsu.