"Julča" stále jezdí každodenně do práce a o víkendech na chatu, s kočkama, proviantem a bagáží. Na dlouhé cesty máme větší auto a lepší řidiče, neb já, jako "chovatelka" Julči, mám trochu zdravotní problém s pravou nohou. Né, že bych jí měla tak těžkou, ono to s těmi 43kW žádný trhač asfaltu není.

Je fakt, že s přibližovadlem se člověk stává méně závislým. Na silnici se chovám "od přirození" odjakživa ohleduplně a předvídavě, takže mi ostatní řidiči nijak nepřekáží a já se snažím nepřekážet ostatním. Nezávidím nikomu lepší, novější, větší a tlustější auta, nekleju, když mi někdo udělá myšku před čumák, protože i já jsem kdysi občas spěchala.
Dneska už není kam spěchat a důležitější je pro mě bezpečně dojet, než do sebe pumpovat adrenalin. "Julča", posléze synky překřtěná na "Rendlíka" má skvělý podvozek, což oceňuje moje slátaná páteř, a jedovaté brzdy, což můžou ocenit řidiči náhle zastavivší přede mnou, nikoli však už ti za mnou.


Já a "Rendlík" jsme prostě kamarádi.