|
 Říká se, že muži rozlišují jen šestnáct barev, což je základní nastavení Windows. Já mám ale dojem, že je to o mnoho méně. Že spolehlivě rozpoznají jen černou a bílou, možná ještě červenou, modrou, zelenou a žlutou a ty ostatní barvy a odstíny jim splývají v moře velmi těžce rozlišitelných tónů.
V podstatě jim to v životě nijak nevadí, tyhle nedostatky se projevují nejčastěji jen v souvislosti s konverzací s opačným pohlavím. V mužském světě není asi na tyhle prkotiny místo, tam se řeší důležitější věci. Tak třeba můj muž, když jsme dokončili rekonstrukci a mluvili jsme o vymalování v novém bytě, řekl, že proti barvám nic nemá a že si můžu vymalovat obývák a kuchyni jakou barvou jen budu chtít. A že bílá je přece taky barva... 
Nebo jeho názor, že broskvová je vodka, lososová je pomazánka a ty nádherné světle oranžové šaty jsou prý růžové. Z dalšího podrobného zkoumání vyplynulo, že cokoliv mezi fialovou, červenou a žlutou je prostě růžová. Nedávno si kupoval nové auto. Prý už má jedno vybrané, šel si ho osobně prohlédnout. Na můj první dotaz, jakou má barvu, odpověděl, že je to Mondeo. Na dotaz, jaká je to značka, řekl, že bude takové nějaké béžové. S metalízou. Obhlížela jsem na ulicích všechna Mondea, Focusy a další Fordy, abych zjistila, jaká ta barva může být. Když auto dovezl domů, bylo krásně tmavošedé. Šli jsme s prťaty ven a větší si zapomněla vzít čepičku. Tatínek se pro ni vrátil. Donesl cyklámenovou pro menší prtě. Samozřejmě že většímu prckovi byla malá. Vrátil se tedy podruhé s tenkou bílou přízovou, ale letní háčkovaná čepička do velké zimy vhodná není. Řekla jsem mu, že má vzít tu lila. Po hodně dlouhé době čekání (během které stačilo prtě podniknout asi deset pokusů zdrhnout z kočárku a prcek si zase stihl zašpinit rukáv bundy o popelnice) přišel s tím, že tam žádná taková není a mám si ji prý najít sama. Lila čepička ležela hned nahoře v šuplíku s čepicemi. Když jsem ji nasazovala prckovi na hlavu, tak jen mimochodem podotkl, že jsem měla říct, že chci tuhle růžovou. Dalším pozorováním jsem zjistila, že zelená a modrá mu v některých chvilkách splývají. Když ukazuju na nádherné tyrkysové šaty a on po dlouhém pátrání za výlohou řekne: „Jo aha, ty myslíš ty zelené?“ nebo když mu ukazuji krásné zelené korále a on odpoví něco v tom smyslu, že ta modrá je taková nějaká divná... A proto nechápe, že i v obchodě nepotřebuji sebou vláčet kus vzorku podlahy nebo dvířek na lince, abych vybrala správný odstín doplňků nebo poznala stejnou barvu. Já prostě v barvách žiju, můj svět je krásně barevný a má tisíc pojmenovatelných odstínů, zatímco jeho svět je tak nějak krutě reálný a každý odstín má své číslo, protože bez čísla a řádného označení se dohledat nedá. A jak je to u vás? Jak barevný je ten váš (váš svět)? PAVLA VODOMĚRKA
|
