|
 Podzim se docela vyvedl. Alespoň mě se zdá. Moc neprší, jen tak místy a lokálně, slunko taky pořád hřeje, i když unaveně a z posledních sil. Stromy kolem nabraly takovou barvu, že se mi chce z té krásy až brečet. No, nejsem já, na „stará kolena“, nějak moc podzimně melancholická? Čím jsem starší, tím víc je mi podzim, jako roční období, sympatičtější.
Není takové vedro, dá se „ožírat“ zahrádka a stromky – více zkraje podzimu - děti už chodí způsobně do školy a nemusím řešit jejich neustálé hlídání. Taky mám na sobě více oblečení – tudíž neukazuji to, na co nejsem pyšná, a blíží se zima a s ní i moje oblíbené lyžování. Našla bych i další, ale tyhle jsou asi ty nejpodstatnější důvody, proč mám podzim tak ráda. Navíc jsme s dětmi objevili další zábavu v podobě každoročního lampiónového průvodu. Bůhví, kde je tomuto zvyku začátek, já ho mám sice spojený s povinnou oslavou VŘSR, ale určitě sahá někam do hlubší minulosti. Zbavena pachuti komunistické minulosti, jsem se rozhodla tuto podzimní oslavu dopřát i dětem, protože ty naštěstí žádnou komunistickou minulost fyzicky nemají a naštěstí je s tím ani nikdo ještě neseznámil.
Průvod se konal ve vesnici, kde bydlí moji rodiče, pěkně na sever od Zlína na milovaných Valachách. Lampióny zajišťovala moje maminka a od těch starých se moc neliší, ale svíčka, ta už se v dnešní době nenosí. Dá se za 60 Kč koupit taková umělohmotná tyčka, se silnější rukojetí. Ta tyčka je ukončená háčkem a z ní visí silnější drátek s žárovičkou. Na háček se nasadí lampión a žárovička se strčí dovnitř lampiónu. Jak jednoduché. Starší synek sice brblal něco o tom, že on by rád doopravdickou svíčku a já jsem taky chvilku bojovala s pocitem atmosféry a zmodernizovaným světem, který vše zjednodušuje.
Ale pak jsem si vzpomněla na vánoční stromeček. Opravdové svíčky jsou sice super, ale ty elektrické mi rozhodně dodávají větší pocit jistoty, že nám se svíčkou neshoří rovnou celý strom.
Mimin dostal do lampiónu elektriku, Mates svíčku. Hádejte, co vydrželo déle?
Celá akce byla vydařená. Nepršelo. Sešlo se hodně lidí. Bylo to takové romantické – průvod temnou vesnicí s desítkami svítících lampiónů. Pak jsme si ještě střihli jednu stezku odvahy, při které se Kryštof kasal, že se nebojí, ale ve skutečnosti se mě držel jako klíště. Na závěr jsme ještě opekli špekáčky, vypili čaj a svařák a utíkali se ohřát domů. Já jsem roztála až v horké vaně, Kryštof usnul ještě cestou a neprobudil se ani v náručí cestou do čtvrtého patra. Matesovi padala hlava až do konce Avataru. A já, já jsem to zapíchla daleko dřív. PAULA
|
