|
 Docela mě ty květnové svátky vyhodily ze sedla, narušily mi rytmus, a co si budeme namlouvat, s přibývajícím věkem si na pravidelnost potrpím. Ne tak moje děti. Ty se samozřejmě těšily, že nebudou muset do té „blbé“ školy a školky, a navíc byl celý zbývající týden takový spíš odpočinkový. Šlo se do kina a do divadla a do lanového centra, zkrátka zátěžový týden pro rodičovu peněženku.
No a krom toho jsme se ještě v ten volný den vydali do ZOO na Svatý kopeček. Místní Lešnou máme prolezlou od vrchu dolů a naopak a zvířátka už nás začínají poznávat, tak to chtělo změnu, a aby toho nebylo málo, jelo se vlakem. Byl nás rovnou celý zájezd – šest rodin, přesně 9 dospělých (tři rodiny úplné, tři jen jednorodičové) a 15 dětí – hravě bychom zvládli obsadit půlku vagónu. Z naší rodiny měl největší radost Kryštof a já. Kryštof je tělem u duší vlakový typ a já jsem zase nemusela řídit. Ostatní dvě děti se těšily spíše vlažně a naší pubertální slečně ten vlažný a neúčastný přístup vydržel až do návratu. Cesta tam byla pohodová. Kryštof seděl způsobně u okna a krom toho, že nahlas komentoval všechny komíny, vodojemy a továrny, byl zlatý, ostatní děti si vybalily svačiny, jak je u nás zvykem, a jídlo jim vyplnilo cestu až na místo. Já jsem potřebovala probrat spoustu děsně důležitých věcí se svými kamarádkami a tak jsme mezi utíráním pus, vybalováním jídla a pití a chození na záchod zvládly probrat to nejdůležitější. Nemožné manžele a exmanžele, školní docházku, nedostatek financí, vlastní stárnoucí rodiče atd.
Vlakem do Olomouce je to pohoda, stejně tak i autobus jedoucí přímo od hlavního nádraží až na kopeček přibližně 15 min je fajn. Ocenila jsem tento způsob dopravy zejména u samotné zoo, když jsem nemusela stát v koloně aut a čekat, kam mě kdo a za jaký peníz pustí.
Olomoucká zoo je větší než to zlínská, ale zdaleka ne tak hezká, na druhou stranu některá zvířata jsme viděli poprvé v životě a pochovat si kozu se mým dětem taky jen tak nepodaří, a tak jsme u výběhu koz vydrželi asi hodinu.
 S obědem jsme byli na štíru. Dvě restaurace na celou zoo, všude mraky lidí, ale co jiného jsme mohli v takovou dobu a v takovém počasí čekat. Nakonec i toho žvance se děti dočkaly a já piva. Po tří a půl hodinové procházce po zoo jsme skončili na průlezkách před samotnou zahradou. Dospělí totálně vyřízení a děti naopak plné energie. Kdybychom je nesehnali do stáda, protože už bylo třeba spěchat na vlak, klidně by tam blbli ještě další hodiny a hodiny. Říkala jsem si, že je přemůže spánek ve vlaku, ale chyba lávky. Kryštof sice zadřímnul, ale asi jen na pět minut a pak bavil celé kupé svojí představou cizích jazyků. Maky ani tehdy neopustil výraz nekonečné zpruzenosti. Jediný Mates byl zticha a seděl a ani nedutal a to protože ho bolelo břicho a šla na něj choroba, což jsme zjistili až o den později.
Dojeli jsme domů kolem půl osmé večer. Já jsem byla totálně vyřízená a tehdy jsem ocenila výhody rozvedených matek. Děti si totiž na večer a noc vyžádal jejich tatínek, tak jsem jim nabalila čisté věci a vyprovodila je s úlevou, že zalehnu hned okamžitě.
Což se mi splnilo a já jsem spala tvrdě až do brzkého rána. PAULA
|
To je tam vždy hrůza... jedinou výjimkou jsou teda vánoční svátky, taková Novoroční večerní prohlídka má taky své kouzlo...
