Pokud si pamatuji, nic si nepamatuji. Jisté je, že jsem se narodil a byla s tím dítětem potíž. Ústní podání říká, že jsem nechtěl přijímat mateřské mléko. Sám sobě se nedivím, ochutnal jsem... Ale - byla válka, nic nebylo a ono si to dovolilo, kluk pitomá, nesát. Jak říkám, kluk pitomá, nevěděl jsem, že mléko ničím nenahradíš.

      Začátky mé životní dráhy ale bohužel nezanechaly stopu v mé paměti. O něco později mi bylo ozřejměno, že mé narození doprovázel mráz, dunění děl a mé řvaní. Narodil jsem se doma. Prý u toho byla krom matky i porodní bába. Na můj další vývoj to zřejmě vliv nemělo, ale dnes jsem na tuto událost hrdý. Můj řev se nesl městem pod horou Říp. Podřipáci prý mají modré pupky. Asi to je pravda. Podívejte se na mne, když lezu ze studené vody. Třeba při koupání v lesní tůni.

      Okno poznání se mi otvírá kolem roku pět až šest. Počkat, počkat. Vzpomínám si ještě na obrovský výbuch. Výbuch v Krásném Březně u Ústí nad Labem. Kde už jsme bydleli od roku čtyřicet pět.  Mé dětství začíná první třídou. Sláva, kornout větší než prvňáček, kamarád Herbert. Později byl i s rodiči odsunut. Naše poslední velikonoční koledování - hodovačka z vrbového proutí, v cibuli barvená vajíčka i nějaký ten mlsek. Teplo, louka plná kvítí a motýlů. Ano, pro mne to už  byl domov.

   Domov. Domov jsou upracované ruce táty, bílá zástěra maminky. Domov jsou kachlová kamna, konvice plná šípkového čaje, slazeného medem. Domov je bráška. Domov jsou podzimní a zimní večery. Domov jsou černé hodinky plné báchorek, zkazek a povídání.

       Ležím na peci. Poslouchám. Klíží se mi oči. Zdá se mi o hastrmanech a pérácích. Vzpomínky letí... je neděle. Probouzí mne vůně bílé kávy, máminy vdolky a její úsměv. Zašustí její bělostná zástěra. Nemusím do školy.

     Pohoda, prostě dětství. Dny někdy pádí i dětem. Je tu zimní čas. Čas zimních radovánek. Čas sněhu, klouzaček, koulování, boulí, sáňkování, mokrých tepláků a oči plné neuvěřitelného štěstí. Mamka hubuje, táta se usmívá pod fousy. Tepláky i boty se suší za pecí.

     Zmohla mne únava. Usrkávám horký čaj a z dálky slyším mámin hlas, jak říká: “...aby tak ten kluk ještě nastyd....“ Ještě pohlazení a … Probouzím se a maminka říká: “Za dveřmi je advent, vstávej...“ Doma byl advent dobou plnou očekávání. Dobou tajemných příslibů a přání klukovských.

     S tátou, jo můj táta – vzpomínám, a s  panem hajným, vybíráme v lese stromek. Vánoční stromek. Vysoký. Od podlahy ke stropu. Týden před očekávaným tajemným dnem stromek veze hajný. Pan hajný na saních tažených koněm. Jako v pohádce, jsem náležitě pyšný. Konečně. Jsou tu Vánoce. Vyparáděný stromeček, tatínek, maminka, voní cukroví, pocukrovaná vánočka, vůně horkého čaje, skořice,též vanilky, františek a purpůra na plotně. Pomrkávající svíčky, prskavky, jablíčka, ořechy a …a konečně Ježíšek. Konec těšení.

     Bylo po válce. Ježíšek nemohl naplnit klukovský sen. Kluk si utře nos i slzu, trvá to jen chvilenku... jsou přece Vánoce. Vše trvá jen krátce. Než jsem se nadál, byl tu Nový rok. Leden, únor....sníh, klouzačky, vánice, na Tři krále o hodinu dále, a koledy. Pro rodiče plesová sezona a pro děti noční skotačení za stodolou.

      Březen. Měsíc tání a očekávání jara. Jaro, kde jsi, už nás svrbí ruce. Vrbové píšťaličky, mlýnek na potoce, kuličky, pomlázky a nezapomenout na první kytičku pro maminku.