|
 Občas se mi stane, že zachráním nějaký starý kus nábytku od jeho likvidace. Jednoduše ho vyškemrám, vyhandluju, někde najdu, nebo se ho lidé rádi zbaví ze svých sklepů a půd. Onehdá Šikulka dovezl dřevo a mezi tím starou černou skřínku, která prý měla být rozřezaná.
Moc se mi tenhle kus nábytku nelíbil ani tvarem, ani barvou, neměl, úchytky ani zámek, nahoře měl provrtané dírky do desky ... ale stále jsem okolo něj chodila a a tak nějak mi ho bylo líto. Noc před jeho rozřezáním jsem se probudila ve 4 hodiny ráno se živým snem s tím, že mám na tenhle nábytek úchytky na šuplíky, které odpovídají rozteči dírek již provrtaných na šuplíkách. Celá tahle jistota mě tak probudila do reálu, že jsem šla do podkroví, kde mám svůj kutilský šuplíček s různými kováníčky, čudlíky, které jsou buď nové a na něco jsem je měla, a pak se nehodily či je na něco ještě mám, nebo staré, které jsem z něčeho odmontovala. Tohle vnuknutí mi prostě už nedalo zamhouřit oči. V pyžámku s rozcuchanou hlavou se prohrabuji poklady z šuplíčku, který jsem vysypala a rovnám před sebe všechno, co tam mám. Až vítězně nacházím dva úchyty na šuplíky, dál z něj pak překvapivě tahám malinké kováníčko na klíčovou dírku, které je jen malinko jiné, ale spolu to půjde dát. Pokládám kování na dírky u šuplíku a ejhle - sedí tam jak pr..elka na hrnci (sakra, to je náhodička), i klíčová dírka je prima. Sedím před skřínkou a říkám si: Asi tě mám zachránit, tak co ale s tebou budu dělat???" Já tak nemám ráda černý nábytek... No a což tedy změnit barvu? Ale jak? Odlouhovat to nepůjde, je podýhovaná, tak jedině jiná barva.  A jak tak přemýšlím, došla jsem si dolů udělat velikej hrnek čaje pu-erthu s mlíčkem a medem, aby se mi lépe přemýšlelo. A už se to line. Vždyť jsem si chtěla zkusit to patinování nábytku, tak proč ne zrovna na téhle skřínce? A proč ne teď (no nemám totiž vůbec volný čas na blbosti). No, proč ne? Zkouším si ji představit, jak bude vypadat - a to mi jde moc dobře (no, nakonec měla skončit rozřezaná v krbu, tak černá nebo bílá, tím nic nezkazím). 
Tak hned ještě ten den koupím bílou vodou ředitelnou barvu v polomatu. A po nocích kytuji pokaženou horní desku a vyvrtané dírky v ní, šmirkluji a natírám a natírám, manžel nechápavě kroutí hlavou, proč tu skřínku na ztopení zkrášluji. Dokonce se mi po pár peripetiích podařilo k ní koupit i zámeček, ale má ukrutný klíč, jak od sektorového nábytku - z nějaké slitiny - stříbrný, velký jak blbec a ještě hranatý; fakt jsem neviděla hnusnější klíč ... no, hrůza, to tam tedy dát nemohu, tak do prčic co s tím?!?! Ať už umím cokoliv, zámečník tedy rozhodně nejsem. Musím k subdodavatelům. V prvním zámečnictví to vypadalo, že klíč bude dražší než celá skřínka s kováním, barvama, kytem ... no zkrátka, že je to něco naprosto nemožného. Až v druhém zámečnictví mě pan zámečník pochopil a sáhnul někam pro krásný starý klíček, trošku mi ho upravil a ještě to chtělo malinko provrtat dírku, tak jsem se zastavila na cestě z práce u svého prvního manžela v dílnách, zná mě od mých 16 let, ničemu se už nediví a vždy mi udělá, co potřebuji a navíc moc krásně. K mému úžasu to dopadlo a ejhle starý klíček odmyká můj nový zámeček, jupííí!!! jásám nadšeně, no hurá, tak tohle byl přeci největší oříšek. Včera v noci jsem dostala inspiraci, skřínka je už finálně natřená a suchá, a tak jsem začala barvu na různých, dle mě exponovaných místech, zase šmirklovat na dřevo a odřeniny jsem pak zlehýnka natírala luxolem a zase stírala barvu a rozšmudlávala kolem... Nakonec jsem přišroubovala kování, zámek a klíčovou dírku. Manžel dorazil pozdě v noci z práce a šel se podívat, co zase vyvádím. V podkroví se svítí jako na zámku, nemáme tu nahoře ještě připojenou elektriku, tak mám na prodlužce halogenky. Oči mu vylezly navrch hlavy a říká: " džízusmarjááá, tak krásně to bylo natřený, co jsi s tím proboha provedla, vždyť jsi tu skřínku úplně pokazila, bože to je dílo zkázy, fuuuuuj, ta je ošklivá... " a šel se dolů najíst. Nějak mě zviklal, volám své kamarádce - mému dvojčeti Dáše, má na mě čas a jde si sednout k počítači, mezitím mi vypráví, co ještě nevím od té doby, co jsme se zase neviděly. Líčím jí celou anabázi se skřínkou a že okamžitě a střelhbitě potřebuji odbornou finální kritiku. Dáša mě chápe, je totiž úplně stejná - nejen vzhledově a ale i vnitřním založením. Aranžuji skřínku a fotím ji a posílám e-mailem. Jako na potvoru mi to z foťáku najelo nevím kam, když to konečně najdu, tak mi to zase nechce prolézt mejlíkem. Mezitím jsem si vyslechla o patinování nějakého hrůzostrašného nábytku na úžasný modrozelený, o patinování různého nábytku v celém bytě, o úžasných nápadech, o praktické skřínce a šuplíkách s čísly ... (hledáš nůžky? jsou ve čtyřce :-)) no, zase mám nějakou inspiraci. Dáša skřínku schválila, byla dokonce nadšená a moc se jí líbila. Já ji původně chtěla prodat, ale obávám se, že jsem do ní zamilovaná a už tu zůstane, jako ostatně všechno, co zachráním. Jo, ještě tu mám jednoho nalezence z onehdá, a ten je teď v pořadí. Bude z něj skleníček, jestli se povede a dokonce jsem ve svém kutilském šuplíčku na něj našla krásné kováníčko a pantíky. Tak, a teď vy všichni kritici z Kudlanky, skoukněte to ... Ale nic se na tom nezmění, protože já ji stejně už budu milovat :-) INKA
|
. A ty vyřezávané lišty prostě dával všude... 
