|
 „A dost!” …tak tuhle větu velmi dobře známe asi všichni, i když v různých souvislostech. U mne na ni došlo poté, co vyvrcholily moje problémy se stávajícím bydlením. Ale abych vás trošku uvedla do obrazu… Do Prahy jsem se stěhovala před několika lety kvůli práci, ale zároveň jsem se těšila, že tu začnu nový život.
Byt 1+1 o 30m2 mi připadal jako království, byla jsem tak nadšená, že budu mít kde bydlet, a zčásti naivní, že mi nedocházelo, kde všude můžou nastat problémy. A tak jsem hned na úvod nasekala řadu chyb…abych později za každou jednotlivou z nich tvrdě zaplatila.
První, co mi v mé tehdejší situaci úplně nedošlo, bylo, že to, že byt vlastní někdo v rámci rodiny, nemusí být vždy výhodou, ale někdy právě naopak. Přece jen s cizím člověkem se problémy řeší lépe, bez emocí a nutných ohledů na rodinné vztahy. V takovém vztahu jste prostě pronajímatel – nájemce, nic víc. (Minimálně ne v situaci, kdy něco skřípe. Samozřejmě se z vás časem mohou stát přátelé.) V případě, že je do toho zatažená rodina, zmítáte se mezi osobním vztahem a vztahem obchodním, mezi rodinnými ohledy a nutností chránit/bránit svoje zájmy. Cizího člověka nejspíš nenapadne, aby se dožadoval přespávání ve „svém“ bytě, za který mu platíte, zvlášť když ve smlouvě o něčem takovém není ani slovo – pouze o možnosti kontroly bytu po předchozí domluvě.
Také pokud mu byt nezaneřádíte nějakým odpadem nebo nějak nezničíte, neřeší, že tam máte naskládány krabice, které není kam jinam dát. A pravděpodobně vám nebude vyhrožovat, že když nebude po jeho (nehodí se vám třeba termín jeho návštěvy a už vůbec ne to, aby v bytě v tom termínu spal), budete mít problémy v rodině.  Druhá chyba, které jsem se v rámci počátečního nadšení dopustila (a která mě v kombinaci s chybou první dovedla do slepé uličky), bylo to, že jsem souhlasila s tím, že když budu chtít byt opustit dříve než ve smluvený den D, najdu za sebe náhradu. Neměla jsem pocit, že budu chtít odejít, ale říkala jsem si, že i kdyby, tak najít za sebe náhradu nebude problém.
Třetí chyba nastala o něco později – když už jsem byla v situaci, kdy jsem potřebovala celou situaci řešit, pouze jsem si přečetla smlouvu a brala ji jako „co je psáno, to je dáno“, tedy nešla jsem se poradit s právníkem, jestli majitel bytu má právo se náhradníka dožadovat za daných podmínek…apod. Místo toho jsem se několik let trápila, že nemám jinou možnost a musím zůstat, protože náhradu tam za sebe nenajdu. Brzy se totiž ukázalo, že 30m2 to sice je, ale i se sklepem... Také že do suterénního bytu častěji nakukuje oknem ze zahrady zvědavý domovník-zpravodaj než světlo a sluníčko. A navíc mi postupně začalo docházet, že v bytě je původní nejen vybavení (WC, kuchyňská linka ze 60. let, stará vestavěná skříň, do které se na hloubku nevejde ani ramínko s bundou a tři masívní skříně na všecky věci atd.), ale také veškeré rozvody (odpady, plyn, elektřina, voda) a okna. Byt byl několikrát vytopen ještě před mým nastěhováním, ale majitele to nechalo naprosto v klidu. Žádná oprava se nekonala. Nekonala se ani poté, co sousedům o patro výš praskla trubka od odpadu a vytopila jádro. A nekonala se ani poté, co nově nastěhované sousedce o patro výš špatně připojená pračka chrlila vodu stupačkou ke mně do jádra. V kuchyni k rezavým stopám po prastarém vytopení přibyl „puchýř“ nad sporákem (digestoř samozřejmě v bytě není). - Tento puchýř pak jednoho listopadového večera praskl, udělalo to žbluňk…a… kus omítky mi přistál v právě připravované gulášové polévce. ŠTĚNĚ (pokračování zítra)
|
