|
 Čím jsem starší, tím jsem praštěnější. Zatímco jako mladé pískle, nezatížené starostmi a problémy světa, jsem si nepřipouštěla téměř nic a vyvést z míry mě mohl tak maximálně nepropařený sobotní večer strávený ve společnosti rodičů u nějakého báječného programu, tak teď jsem na sobě zpozorovala další neduh blížícího se středního věku. Mám cestovní horečku.
Poctivou, vyvedenou a prožitou do všech detailů. Upozornil mě na ni syn Matyáš, když se se mnou týden před zimní dovolenou na horách nedalo vůbec mluvit. Jen jsem ječela, řvala, sípala a byla nekonečně nervózní. No, stálo to za to. Ne, že by moje nervozita cokoliv řešila, ale já jsem se tou představou všeho možného balení, chystání, pakování, vaření, nakupování a čeho všeho ještě možného, upřímně trápila a nemohla spát. Letos jsme navíc jeli v plném počtu, poprvé i s miminem - k tomu plné auto krámů, čtvery lyže, dva snowboardy, plno bot, helem, hůlek, prostě jak jsem psala: krámů plné auto.
Balila jsem sama s předstihem, všechno nanosila také sama do auta. Už jsem psala, jak mě drásá Markétčina neopatrnost a schopnost rozbít v jedné sekundě svou hlavu, jakékoliv okno či další předměty v její blízkosti. Proto jsem si to raději vyřešila sama a po svém.
Můj scénik, nacpaný do posledního místa, se s nevolí hnul a vydal směrem nedaleké hory. Jezdíme tam léta. N ejprve jen naše partička přátel. Začínali jsme někdy kolem dvacítky, jen s batohem. Dojeli jsme se zánovníma Sulovkama pod kopec do Podťátého a pak jsme šlapali čtyři kilometry nahoru po cestě až na Kasárna. Teď máme každý nějakou tu známou carvingovou značku, kopec děcek a spoustu krámů. Samozřejmě "nezbytných". Je pohodlnější jezdit nahoru autem, ale zase předtím nám bylo cosi lehčeji.
Cesta byla dlouhá a z Makova nahoru to stálo za to. Sněžilo, padaly pytle sněhu. Super na lyžování, na jízdu autem v horách k ničemu. Jela jsem srdnatě, nevšímala, co se děje za mnou. Děti nedutaly a v duchu tlačily. Snad bych ten osmikilometrový, mizerně shrnutý stoupák, vyjela i bez řetězů, ale jak už to tak bývá, překážka se objevila a to v podobě jednoho takového velmi nevybaveného řidiče – lyžaře. Sice měl poslední model Atomiků a dokonce i řetězy, ale bohužel ne na své auto. Nakonec ho spolujedoucí museli tlačit a my se sunuli krokem za ním. Ještě jsem odchytla pána, který stál přede mnou, že pokud pomáhal jemu, musí teď i mě, protože já se už nehnu. 
Dojeli jsme nakonec úplně všichni. Všelijak, ale všichni. Večer byla chata nacpaná až na půdu a otřásala se rykem a řevem našich ratolestí. Bylo jich tam tak minimálně třicet ve věku od 3 do 16. Mimin si s tímto sajgonem poradil statečně. Vůbec mu nevadilo, že sahá většině tak do pasu, naopak, udělal si z toho výhodu. Roztomilý chlapeček, ale pěkně zákeřný, je- li třeba. Lítal s děckama do desíti, pak upadnul do bezvědomí než by jeden lusknul prsty. Odchrupoval do osmi a ani dělobuch by mu nehnul víčkem.
Ráno začal takový ten běžný provoz na horách, pořádná snídaně a oblíkání. Naštěstí těm starším už stačí jen nachystat, co si oblečou. Takže jsem do svetrů, oteplováků, rukavic, helmy a lyžáků nasoukala jen toho malého a sebe. Kryštofa jsem předala jednomu hodnému strejdovi, který ho učil lyžovat a jela si ten svůj skoro první sníh užít se staršími dětmi.
Byla to paráda. Fakt, celý týden. Proběhl tak absolutně v pohodě, krásně a rychle. Ani mi nepřišlo, že těch dětí kolem je tak moc... Maky se velice rychle zdokonalila na snowboardu, Mates se na něm začal učit, a Kryštof na konci týdne jezdil jen na kšírech a suverenně zatáčel střídavě k Hájence nebo Bačkárce (hospody na opačných koncích sjezdovky). Já si krásně vyčistila palici od všech průšvihů a trápení, zalyžovala si, pobyla s dětmi a lidmi, které mám ráda.
Těším se na další kolo. Už teď. PAULA
|
