|
 S dětmi jsem neměla nikdy problém, pokud se jedná o „konzumaci jídla". Spíš naopak. Občas jsem musela přistoupit k drastickým opatřením, aby něco zůstalo i "na potom". Fakt je, že má drahá dravá sarančata jedla vše, nevzpomínám si, že by nechaly na talíři někdy zbytek. A když bíbí psala o tom, jak je dobré si občas užít jen ve dvou, připomněla mi jeden zážitek. Už jsem o něm, asi před šesti léty, tady psala...
Vzpomínám, jak jsem jednou – to bylo těsně před manželovou smrtí - vymyslela fantastickou věc... Abych nějak omezila jejich věčnému skuhrání "o něco ňam ňam", rozhodla jsem se v jedné správně trhlé chvíli na ně aplikovat metodu Pavlovových slintajících psů. Na Národní v té době byla "Krásná jizba", obchod s opravdu krásnými slovenskými výrobky – modrotisk, vyřezávané věci, všelijaké věcičky kovové... A tam jsem ho uviděla!!! Nádherný, mosazný, tepaný zvoneček, přesně ten, co nosí pod krkem ovečky. 
Nestál mnoho a než jsme – zvonek a já – přijeli domů, dokonalý plán na ovládnutí dětí byl hotov. První akce vypukla večer. Prostřeno, jídlo na stole a já začala cinkat a zpívat: "Cinky linky, zvonek cinká, papáníčko dá maminka". Děti se smály, říkanku si opakovaly... A totéž bylo ráno a vždy, když bylo jídlo na stole. Šest a půl letá Lendulka a dvouletka Robík, byly vmžiku perfektně naučené. Ani ne za týden stačilo jen zazvonit... Bylo to hezké, přibyl nám další rodinný rituál. Ale – co se nestalo.... Jednoho dne se manžel – ve pozdějších večerních hodinách, kdy naše poupátka už spala – rozhodl, že si "dneska uděláme krásnej večer". Oba jsme měli ještě nějakou práci; on dodělával nějaké fotky a mezitím vytvářel nějaké spešl ňam ňam pro nás dva. Já žehlila. A oba, v předtuše báječného budoucího, jsme už měli příjemnou náladu. Když měl vše hotovo, postavil se vedle překrásně prostřeného stolu, na němž voněly dva talíře všemi členy rodiny zbožňovaného rizotka, teď ale převelice protekčního, ne jen sama rejže jako obvykle... A hádejte, co ten moula udělal? Ano, zazvonil!!! Než jsem stačila z obýváku přijít, vrzly dveře od pokojíčku a vevrávoraly dvě mátožné košilatky. Oba měli očka na škvírku, cupitali si to husím pochodem a rovnou k našemu jídlu!!! My s manželem bezhlese stáli opodál, sledovali, jak nám miláčkové všechno schramstli, a jen jsme se dusili smíchy. Dětátka souběžně odstrčila prázdné talíře, shupsla se židlí a zase husím pochodem odkráčela. Věříte, že oba ani nešpitli? Manžel za nimi potichu zavřel dveře a nám dvěma namazal oschlé rohlíky. "Jo, dobře vám tak, takhle to dopadne, když si z dětí vychováváš cvičené opice", komentovala moje "žalování" druhý den máma. A děti? Ty nevěděly o ničem. Obě o půlnoci snědly naši „lidskou porci“ – a myslíte, že snad ráno nesnídaly? d@niela
|
ŽIVĚ SI, DANÍ, DOVEDU V PODOBNÉ SITUACI PŘEDSTAVIT I SVÁ DVĚ SARANČÁTKA....
