|
 Jak já nenávidím zubaře... Na druhou stranu, kdo je miluje? Když budu parafrázovat jednu anglickou spisovatelku, tak jsem tlačila pro Českou republiku už třikrát, a vše, doufám, bez ztráty kytičky. I tak jsem posera přímo ukázkový, a všude, kde je možné narazit na injekce, vrtačky, kleštičky a další zajímavé pomůcky, odkrvuje se mi mozek a pomalu vystupuji ze svého těla, abych nemusela utéct zbaběle z ordinace.
Přesně tohle jsem zažila i na začátku tohoto týdne. Čekal mě jeden velmi závažný zákrok – trhání osmičky. Už několikrát jsem se přeobjednala - s tím, že to ještě počká, ale když vedle rostoucí sedmička začala stávkovat obzvláště bolestivým způsobem, pochopila jsem, že takhle to odkládat jde jen do doby, než přijdu ne o jeden, ale rovnou o dva zuby. Tak jsem volila menší zlo a s definitivní platností jsem se rozhodla jít na křeslo, pod silné ruce zubařovi.
Týden jsem nespala, nejedla a nedýchala – jen sporadicky. O tom, že jdu trhat osmičku, věděla i prodavačka v místním obchodě. Se všema jsem probírala možné pozákrokové komplikace a byla jsem připravená věru na všechno. Vysekávání, šití, antibiotika, týden nateklou a modrou pusu atd. atd. No - bylo toho hodně.
Kamarádka mi nabídla odvoz a cestou mi ještě barvitě popisovala, co všechno si vytrpěla ona. Jediné, co mi přišlo na tom všem pozitivní, byla nemožnost přísunu jídla několik dalších dní. Na to jsem se docela těšila.
Zkrátím to. Ordinace byla plná podobně postižených čekajících na trhání osmičky a pan doktor zubní chirurg nejen vyhlášený svým umem, ale taky veliký šprýmař a kecka. Pokaždé, když mu někdo (podle jeho slov) tuhnul na křesle, vydal se do čekárny a bavil pacienty. Dozvěděli jsme se, jak peče vdolky, jak vaří svíčkovou a taky, jak mu skoro žádná neuteče. Když jsem přišla na řadu já a třesoucí se rukou podávala rentgen na cd, odmítl ho se slovy, že kdyby doopravdy věděl, do čeho jde, tak by byl zbytečně nervózní. Když mi dával injekci, nezapomněl mě upozornit, že mu v nemocnici říkají Igor bezbolestný, a když jsem mu „tuhla“ na křesle, odešel do čekárny, povykládat ostatním, co a jak mi bude dělat. Do dostatečně tuhé pusy mi strčil nějaký železný nástroj s dřevěnou rukojetí a začal páčit. Pak na chvilku přestal, nechal mě vypláchnout pusu a utrápeně mi řekl, že to nejde a je to komplikované, mám prý slézt s křesla a doděláme to zítra. Zůstala jsem na něj civět s hrůzou ve vytřeštěných očích a pak jsem si uvědomila, že se sestřička směje a říká mu, že je hrozný. On pak rozevřel dlaň a ukázal mi moji utrápenou osmičku.
Smála jsem se úlevou. Celé to trvalo asi dvacet vteřin a nejhorší na tom všem byla umrtvující injekce. No, a pak jsem ještě čekala na tu slibovanou a avizovanou hroznou bolest a komplikace, ale pořád nic. Ani teď. Trochu to cítím, ale jíst můžu, klidně vesele žvýkat. Takže žádná vynucená dieta a žádných pět kilo dole, ach jo….
PAULA
|
- na oplátku říkám já jemu, že až půjde do důchodu, nechám si vytrhat všechny zuby, protože takového zubaře už nenajdu 
- no, jak je vidět, možná najdu!
Byla jsem u chirurga podobnýho ražení - právě odoperovaný lypom mi na misce podával se slovy: Nechcete ho domů na polívku? Slabší kus by asi odpadl....
