Včera jsem se dovolala dceři. Skypem… Kousek od ní – prý – byla i obě má vnoučata. Nevím, co mě to napadlo, pozdravila jsem je, oni „prý“ odpověděli…a já navrhla, že jim povím pohádku. „Mami, báječně tě slyšíme, tak prej máš povídat!“ napsala dcera. Neměla totiž ani kamerku, ani mikrofon, takže – mě viděli, mě slyšeli – já četla, co psala. Věřili byste tomu?
Ano, opravdu jsem z voleje začala povídat pohádku. Svým milovaným vnoučátkům, sedícím na kanapi kdesi daleko, na druhém konci světa... Matně si pamatuju, co asi jsem povídala. Úspěch byl prý velký. Dcera mohla klidně odejít do jiné místnosti, dětičky byly hodné, dívaly se a mávaly té daleké babičce. Do čtvrtka prý bude mikrofon i na druhé straně. Ve čtvrtek totiž budu muset přidat druhé díly obou pohádek. Já vám to nenapsala? Ano, musela jsem ještě jednu přidat.... Když si tak zpětně představím, jak tu sedím sama v obýváku, dívám se do nicneříkajícího monitoru, jen si tak představuju Kryštofa a Nikolku, jak tam poslouchajíí... Víte, že je to bylo nesmírně fajn? No řekněte, už jste zkusil někdo uspávat dětičky přes oceán? d@niela
|