|
 Bylo tomu tak za dva tři roky mého horského chalupaření. V místní hospůdce se stalo zvykem držet černou hodinku. Pouze při praskání polen v krbových kamnech a vyprávěly se historky o horských skřítcích, vílách, Krakonošovi atd.
Každý musel přidat svůj díl. Byl jsem stále ještě „ten novej" a tak jsem se pouze zmínil, že se mi zdálo o bílém jelenu... Chlapi na sebe koukli, ten nejstarší, mne poplácal po zádech a varoval, abych si dával pozor - bílý jelen že věstí nekalotu. Na pohádky nevěřím a tak vše jsem pustil z hlavy. Zima přešla v předjaří, předjaří v krásné jaro, pak léto plné turistů a pak jsem dočkal - přišla doba jelení říje. Doba, kdy nevydržím doma a vše mne táhne ven na stráně, louky a paseky. Ale znáte to, nic netrvá věčně a tím méně na horách. Ten den se najednou bez varování se zatáhlo a spustilo se boží dopuštění. Nebylo na krok vidět a zjistil jsem, že nevím kudy kam, kde je moje chalupa... Chtěl jsem udělat pár kroků a schovat se, ale přede mnou stal - kde se vzal tu se vzal bílý jelen... Nebudu to protahovat, stejně neuvěříte. Jak vidíte, do chalupy jsem se dostal bez úhony... Ale do konce mých dnů si budu pamatovat - „uctívej duchy hor". -doktor-
|
Ale je to hezké povídání. Takové na dobrou noc. 
