Asi před necelým rokem jsem při holení zjistil, že se mi pod levým uchem, na krku, asi dva centimetry pod okrajem boltce, utvořila malá bulka. Říkám si  - bulka sem, bulka tam. Jak to přišlo, tak to odejde. A s touto myšlenkou jsem k tomu i přistupoval, protože nejsem hypochondr ani zastánce vysedávání v čekárnách u doktorů...

     K manželce jsem se ale pro jistotu točil tak, aby to, pokud možno, nespatřila. Vše se však provalilo, když přijela má mladší dcera. „Taťko, co to tu máš za bouličku?" Tímto zjištěním se spustilo každodenní osahávání a kontrola mé „bouličky"ze strany ženy i dcery. Říkal jsem, že to nic není a že se to opět ztratí. A potají jsem si ji mazal tou „zázračnou mastí" z marjánky, kterou jsem tu kdysi popisoval. Boulička se ani nezvětšovala, ani nezmenšovala.  Zůstávala stále na svém místě. Jenže - mašinérie už byla nastartovaná a vše se rozjelo bez mého přičinění.

     Manželkou jsem byl objednán ke svému obvoďákovi, který mi zase doporučil svého „krčaře" a celé už se to nedalo zastavit. Musím podotknout, že zmíněná vada na „kráse" mi nijak nevadila. Nic mne nebolelo, nic to se mnou nedělalo. Pracoval jsem, sportoval jsem i na pivo jsem chodil jako dříve.

     Podrobil jsem se řadě vyšetření, včetně ultrazvuku i odběru vzorku a bylo konstatováno, že se jedná o něco ohraničeného, o velikosti asi 2.5 x 2 cm. Krčař mi, i přes doporučenou operaci, nejdříve předepsal jakási nová antibiotika, která prý každý nesnáší, a tak jsem to zkusil. Nic. Ani po 14ti dnech.

       A tak se stalo to, čeho jsem se obával. Byl jsem objednán na operaci. Léto uteklo jako voda a nastal 4. listopad, den dé mého nástupu do nemocnice. Tomu však předcházela řada vyšetření, krví počínaje, rentgenem a internou konče. Zase ti doktoři...

     Přišel jsem do nemocnice na příjem, vybaven vším potřebným. Jak tak procházím chodbou a otevřenými dveřmi mezi operačními sály, slyším sestřičku, která se ptá, zda jdu na ušní. Usmívám se a říkám že ne, že jdu na krční...Pochopila můj - asi hloupý - humor a bylo vidět, že jsem ji i trochu pobavil, protože se usmívala.

     Pokoj č. 1, oddělení ORL. U okna už byl můj nemocniční „kolega" také s podobnou bulkou, o trochu větší než byla ta má. Naproti ležel mladík s neprůchodným nosem a jak se později ukázalo, byl to výborný diskusní parťák, který pracoval v oblasti průmyslových automatů a krom toho byl i  zapáleným bastlířem v oblasti elektroniky.

     Povídání, rádio se sluchátky a čtení, to byla veškerá náplň tří dnů a kousku.

     Den před operací jsem šel na „výslech" s anesteziologem, který se mne ptal, zda a jak snáším narkózu. Říkám mu, že nevím, že jsem v nemocnici i na operaci poprvé. Jeho závěr byl asi takový, že si mne uspí tak, že budu mít hezké sny. :-) Pak si mne zavolala ještě paní doktorka, takové malé něžné nic, která by se vešla na každý gauč, dívenka s krásnou a zvučnou slovenštinou. Odhadl jsem, že bych ji unesl snad i na jedné ruce. A té jsem musel podepsat jakýsi reverz, že souhlasím s operací. No proč bych nesouhlasil, od toho jsem přece tady, ne? No jo, ale ono to celé mělo malý háček. Jak mi řekla. Víte, zde, a ukázala mi prstem na krku, probíhá lícní nerv. A kdyby se stalo, což se nestane, protože my si to pohlídáme, a ten nerv bychom vám přeřízli, levý koutek úst by vám spadl dolů a byla by to nevratná záležitost.