|
 Tak jsem se opět vydala do té naší zlaté stověžaté. V drogerii jsem zakoupila kočičí krmení, prášek na praní, jar a podobně - a taška vážila hned skoro metrák. Vylezla jsem u Masaryčky z tramvaje a sápala jsem se k synkovi, abych si tu olízala rány a nabrala sil k cestě domů na Slapy.
Jak mám pořád tu vodu na plicích, tak se mi špatně dýchá, takže sotva ujdu dva metry, musím se zastavit a vydýchat se. Ta jsem se doplazila až ke žbrlení na roku křižovatky ulic Na poříčí a Havlíčkové, přes které jsem padla a lapala po dechu. No, a v tu chvíli se mě nějaký indicky vypadající pán zeptal - anglicky - zda vím, jak se dostane na autobusové nádraží Florenc. Tak jsem mu to pečlivě vysvětlila, aby nezbloudil. A tu mi zas dopadla na rameno ruka - dva mladíci s batohy se ptali, kde je hotel Marriott. Tak jsem je opět zanavigovala a slyším: "Oooh, she speaks English!!", no a už to jelo. Paní chtěla vědět, jak se dostane ke kostelu Svaté Ludmily na Míráku - takže metrem - támhle je stanice na stanici Národní a odtamtud tramvají č 22 - Nemáte zač... 
"Sprechen Sie auch Deutsh?" Jo, šprechovala jsem a vysvětlila, kterak se dostanou k Prašný bráně a následně na Staromák. A pak už to nešlo zastavit. Pán a paní z Itálie potřebovali vědět, jak se dostanou na Hlavní nádraží a paní z Portorika se potřebovala dostat k Pražskému jezulátku. No, co vám budu povídat - stála jsem tam jak blbec přes dvacet minut a rozdávala cizojazyčně rady. Tohle se mi stává často. Tuhle jsem byla v Tescu a nějaký chlápek se ptal americky paní, která tam zrovna rovnala zboží - kde se dá sehnat lepidlo. Paní ovšem byla Ukrajinka a neuměla ani česky.... takže netušila, co to to lepidlo je. Tak jsem pána zanavigovala směrem o patro výš a dále do drogerie či papírnictví - a slyším zas to povědomé: "Oh, she speaks English!" Další paní chtěla želatinu, ale bez cukru, protože měla manžela diabetika při výkladu u balíků želatin (jako která je která a na co), mě přepadla jiná dáma, co sháněla sýr ricotta - kterej neměli a tak jsem jí poradila žervé. Tak jsme spolu zajely k sýrům a než jsem se stačila sehnout pro tavený sýr Apetito, zeptal se mě jiný pán na rozdíl mezi jednotlivými jogurty... a tak to šlo pořád. Nakonec se mi podařilo zdrhnout, aniž jsem si stihla něco koupit já sama. Pořád slyším, jak sem teď jezdí málo cizinců - no mně se to teda nezdá. Tak mě napadlo - jsem důchodkyně, a tudíž věčně plonková - třeba by se tu našla skulinka (tzv. nika) na trhu práce. Třeba by se nějakému obchoďáku či dokonce magistrátu hl. m. Prahy hodila nějaká myška, která by mohla cizojazyčně - ale i česky - rozdávat na vhodných místech užitečné informace. To by byla práce pro mě jak dělaná. I kdybych byla úplně chromá a museli mě na pracoviště dovézt v rakvi, mluvidla mi budou fungovat bezchybně. Ale pochybuju o tom. Stát je ve dluzích a proč platit za něco, co si ti cizinci nakonec zjistí sami a zdarma. Musí být přeci na „jiné velice důležité věci".... Stejně se přeci vždycky se najde nějakej blbeček, kterej poradí. Jsme holt národ slovanskej, laskavej a pohostinnej. Jo, a víte o tom, že k nám Němci jezděj do Holešovický tržnice, aby si tam levně nakoupili???? Němci!!!! Já čuměla jak blázen. No, poradila jsem jim, aby přestoupili na trojku - a pak jak dál... Alena Puntík
|
