Vystoupali jsme další sněhový žleb vyšlapanou cestou k hřebeni, co vede na Kleinglockner. Tam začínala technická pasáž (nic složitého, ale rukama už se musí), tak jsme se uvázali na společné lano a postupovali dohromady. Z údolí začala povážlivě stoupat oblačnost a my měli trochu obavy, zda stihneme vrchol při slunečném  počasí. Šlo nám to pomalu, holky měly tendence cvakat se do každého oka, ale - nakonec proč ne, radši tak, než vůbec... Vystoupali jsme na Klein a čekala nás poslední pasáž.

      Cca desetimetrový ferratový sešup, sněhová lávka v Palavicciniho sedélku a poslední stoupání k vrcholu. V sedélku jsme se trochu zašprcli (že, Hanko ;-))), ale všechno jsme nakonec v pohodě zvládli a někdy před polednem dosáhli vrcholu.

      A je to!

     Všichni se usmíváme, gratulujeme si, prožíváme krásný, výjimečný okamžiky. Na vrcholu je masivní železný kříž s pozlaceným oválem, fotek s ním existuje určitě spousta.  Vrcholový pohled se ale otevře každému jiný. Všude kolem nás mlha, která se včas zastavila, jen tu a tam nejvyšší vrcholy vystupují nad ni, severně od nás vidíme Kitzsteinhorn, jižně slunce, mírný vítr, ticho.

     Krom nás nikde nikdo.

    Dáváme čaj, kalvádos, fotíme se po různých skupinkách. Někteří už volají po sestupu.

     Ne tak Kilda. Ten je tu ve svém živlu. „Je tu keška. V okruhu 14ti metrů. To nemyslíte vážně, že jsme sem vylezli a hned zas pudem..." lítá s GPSkou kolem nás. „No, tak já si sem teda vylezu eště jednou sólo", říká a koulí u toho zle očima.

     Zbytek cesty už moc nepromluví.

     Sestup nám trvá mnohem kratší dobu, jde nám to, zdá se, že si mačky i lezení přes drobná skaliska všichni už osahali a osmělili se. Nad sněhovým žlabem jsme se zase odjistili a každý po svých sešupali do chaty. Právě včas, jen co jsme dorazili, vrcholový hřeben zahalila mlha.