Čekám na ostatní a srkám čaj, občas vyjdu ven.

     Ouha, semtam se zatahuje, slunce se začíná střídat s mlhou/oblačností... Ve 12:30 dochází ostatní a já jsem připravený na další cestu. Prohodíme pár slov, řeknu, že to zkusím, ale když to nepůjde, počkám je na chatě, riskovat nebudu. Popřejou mi dobrou cestu a ať přece jen dávám pozor.

      Počasí se skutečně trochu kazí, přestává být vidět. Ale jde se dobře, snažím se nepolevovat. Cesta vede v tomto úseku v podstatě po vrstevnici, přes kamenité pole překryté sněhem, na spoustě míst dost sfoukaným. Po čase dojdu na okraj velkého ledovcového pole, nyní zcela pokrytého 50 cm vrstvou sněhu. Jasně vidím prošlapanou stopu, směřující napříč sněhem, mírně do kopce směrem k chatě, občas v mlze vykoukne i vrchol, který se tyčí přímo nade mnou. Tak do toho...

    Šlapu a šlapu, hlavně neztrácet tempo. Celou cestu jdu typicky hokejovým způsobem: 30-60 sekund v rychlém tempu, zastavit, pár vteřin vydýchat a znova... Asi v polovině pole na mě přišel první nával únavy. Je 13:30 - čas na čaj a mysli tyčinku. 5 minut pauza a pokračuju. Odpočinek, čaj a tyčinka dělají zázraky, jde se mi mnohem líp.

      Počasí se bohužel vůbec nelepší, slunko už se nadobro ztratilo. Proti mně sestupuje skupinka, kterou jsem zahlédl na skalisku, kterým postupuje cesta k chatě za sněhovým polem. Postupují pořád navázaní, hodně pomalu. Prohodíme slovo, dvě anglicky, ptám se, zda byli nahoře a zda se to dá stihnout ještě dnes (a zpět na EHJ hütte). Poslední ze skupiny, úplně ošlehaný a bělovlasý říká, že jo, pokud mám mačky. Je to asi průvodce, úplně se vymyká celé té jinak divné skupince. Rozloučíme se, pokračuju dál až ke skalisku.