Tak jsem se sebral a jel koupit AlpenVerein, o kterém uvažuju každý rok kvůli free ride. No, tak teď už to snad konečně bude mít celoroční využití.

      Nadešel konečně kýžený pátek... Ráno jsem vše pobalil, vypůjčil sedák a mačky a odskočil si na plnohodnotný den do práce. Byli jsme domluveni, že se potkáme až tam, Ivča pojede se mnou z Prahy, neboť do vyškovského auta se jako pátá nevejde.

„Asi mě zabiješ, nejradši bych se zabila sama... Sedím podle plánu už hodinu v autobuse, ale občanku jsem nechala v Brně..." Hezký,  pomyslel jsem si.

„Majkle?"

„Co je, balím..."

„Ok, máme drobný logistický problém... Jste ochotni vyzvednout Ivčinu občanku v Brně někde na výpadovce u Vídně? Zkusím zavolat její ségře, ať ji tam doveze..."

„Marťo? Mohla bys jít k Ivči do pokoje a najít v její peněžence její občanku?" „Je tam? Skvělý... A mohla bys ehm... máš teď tak hodinku čas?"

     Podobně jako telefonní ústředna jsem vypadal poslední hodinu v práci, když jsem koordinoval předávání občanky. Načež jsem odjel vyzvednout Ivču na autobusák.

„Ahoj!"

„No ahoj... já vím... su nemožná."

„Snad projedem, na hranicích už nikdo nestaví... občanka už je asi teď v Rakousku."

„Fakt?"

„Jj, před chvílí si ji předali Honza (manžel Marti) a Mike někde v Brně u Carefouru."

     Tak jsme nasedli a vyrazili. Neodpustil jsem si projet nově otevřený obchvat Prahy a přes Příbram, Písek, zastávku v budějovickém Tescu a poslední tankování na Dolním Dvořišti (blbej zvyk, už je to asi zcela zbytečný); pak jsme dorazili až na Alpenkreuz, kde jsme vyinkasovali od vyškovské sekce občanku a křižně se konečně všichni pohromadě seznámili (Michal + Hanka, Kilda + Lenka, Ivča a já). Tak to bychom měli, už jsme to zase my...