|
 Margotčin recept na lívance a vaše oblizující se komentáře spolu s dalšími a dalšími variantami receptů na toto sladké téma mi připomněly zážitek s jedním z mých ctitelů. Kdysi jsem se na horách seznámila s jedním sympaťákem, fantasticky jezdil, byl úžasně inteligentní a z daleké Bratislavy.
Nebyly ještě e-maily, nebyly mobily, takže jen dopisy psané a malované. Jéje, to se chodilo do papírnictví vybírat krásné dopisní papíry. (Někdy mám pocit, že jsem stará sto let, tohle přeci už tak dávno neexistuje…) A tak jsme si psali, posílali fotky a konečně, asi za dva tři měsíce, se mládenec rozjel na návštěvu Prahy. Spojil to s nějakou služební cestou, takže jsme měli před sebou jeden večer a jedno odpoledne. Protože byla moje maminka velice pohostinná (a docela určitě i hodně zvědavá), pozvala mého korespondenčního přítele k nám, „na malou svačinku“. Jak jsem se během dopisování dozvěděla, byl Jožko vysazen na sladké, proto se máma rozhodla pro lívance. To byla i naše rodinná srdeční záležitost a tak jsem věřila, že minimálně při jídle dopadne všechno dobře. Z Hlavního nádraží jsem si ho vedla, trochu nejistého, k nám domů, cestou ještě koupil pro mámu kytku a když o něco později přišel táta, dostal zase lahvičku nějaké domácí pálenky, na kterou pak hoodně dlouho vzpomínal. Kupodivu, Jožko se brzo otrkal, zaraženost z něj spadla a bavil se s našimi, jako by byl kluk od sousedů. Poté se zasedlo k prostřenému stolu a když jsme přinesly talíře s nádhernými lívanečky, bylo vidět, jak oběma pánům zajiskřilo v oku. Když máma viděla, jak se po lívancích slehla zem, s úsměvem nabídla, že ještě „pár kousků“ přidělá. To už u stolu seděli jen pánové a my s mámou smažily, mazaly, zdobily a nosily… Aniž by si cokoliv řekli, bylo vidět, že oba soupeří, kdo s koho – kdo koho přežere. Vzhledem k tomu, že pořizovací hodnota lívanců byla téměř nepatrná, jednalo se jen o naše kmitání a servírování. Tatínek, o kterém do té doby bylo známo, že v lívancích na něj nikdo nemá – zvláště, pokud se jednalo o ty maminčiny, začínal pomalu ochabovat a jeho tempo se viditelně zpomalovalo. Došlo i na hovor – když se snažil rivala vytrhovat z kousání různými dotazy, ale Jožka se nezdál. Štíhlý kluk, před kterým právě zmizel jedenáctý talíř, mu mile odpovídal a jen občas se zeptal maminky, jestli to opravdu nevadí, že jsou opravdu báječné, že opravdu něco tak dokonalého ještě nejedl, a na „tohle“ opravdu nikdy nezapomene. Naše rande? Žádné se nekonalo. Jedlíci pak v družné zábavě zasedli před televizi (spíše se pololežmo zabořili do křesel) a ani moc nezaregistrovali, když jsme my dvě s mámou odešly. No, ještě jsme si vyměnili pak pár dopisů a bylo po známosti. Sice mi to táta vymlouval, ale co s frajerem, který dá přednost lívancům? d@niela
|
