Za šest mil je tu RA Waltman. Blesky se teď svědomitě už střídají po obou stranách silnice. RA je určitě nová od posledka, co jsem tudy prchal. Tady někde mě tehdy předjížděl druhej z celkově tří malých trucků. Držel jsem se ho zuby nehty snad dvě tři minuty, než mi svým několika litrovým motorem dal definitivně sbohem.

       Ta jeho rychlost mně jen potvrdila, že taky spěchá, aby už byl doma - schovanej před touhle sibérií. Při průjezdu kolem jsem z káry tenkrát bleskově odhad´, že tady se nikde před tím strašným větrem neschovám a tak ujížděl dál... RA Waltman, jako obvykle v tomhle státě, mě zas přivítala cedulí - „no overnight parking". TADY by chtěl ale dobrovolně přespat leda tak blázen...  Přesvědčuju sám sebe, že bouřce se dá ještě ujet a tak po chvíli vyjíždím.

     Konečně jsem v Shoshoni, zase civilizace. Dá se tu vzít motel u indiánů, kdyby bylo třeba. Tady jsem to tenkrát, kousek za městem, otočil, když jsem mířil po US 20 na sever, do Thermopolis. Neudržel sem káru na silnici. Vítr si s ní házel přes celou šířku highway sem tam, jako s kusem hadru. Bál jsem se, že skončím v pangejtu minimálně převrácenej. A nebo v první káře, která proti mně pojede. Když se k tomu přidalo ještě i pár blesků přede mnou, pochopil sem, že tady se ještě neporoučí větru dešti ...

     Za chvilku už vjíždím do soutěsky kaňonu Větrné řeky. Franky nelhal. Vjezd do soutěsky kaňonu je impozantní. Po jednom břehu řeky jsou vytesaný ve skále průchody pro silnici, po druhý straně zas pro vlak. Budí to mohutnej dojem, očekávání věcí příštích.