Jdu zpátky pro káru. Když zahlídnu blízkej Liquor Store, napadne mě tam zajít pro nějaký pivo nebo něco tvrdýho. Oslavit, že jsem pořád ještě živej. V tomhle státě v normálním obchodě s potravinami alkohol ani pivo  nevedou.

      Koupíš ho jen v takovýchhle specializovaných obchodech. A třeba i jen obyčejný řídký pivo tu můžeš až od jednadvaceti. Přitom už jsi klidně moh´ zastřelit pár nepřátel svý vlasti při účinkování v námořní pěchotě či Národní gardě někde ve světě. Ale přesto ani na jednu malou plechovku piva nemusíš mít ještě na její ochutnání nárok. A to ses už zaregistroval a volil poslance, senátory, guvernéra i americkýho prezidenta. Taky v místním referendu ses moh´ vyjádřit, co si o čem myslíš a co nechceš a minimálně už od šestnácti jezdíš do školy vlastní károu. Na tohle všechno už jsi starej dost...

     V každým státě Států jsou pravidla prodeje alkoholu ale různý, někde je to různý dokonce i v rámci jednoho státu v různých městech. A to už vůbec nemluvím o indiánských rezervacích. Tam třeba i jen samotná existence alkoholu v projíždějícím autě je trestná. No, stát Florida sice není rezervace, přesto otevřená láhev či plechovka s alkoholem v káře, jak sem slyšel, je rovněž pěkná polízanice - když to policie objeví. Štěstí, že pokud nemá důvod, policie nic nehledá. Prostě, mají tu někdy někde taky pěknej galimatyáš v zákonech. Na vodku ani whisky jsem chuť neměl, fernet tu bohužel nevedou a v místních pivech sem se ještě nevyznal. A tak jsem skončil, jak se ukázalo, nakonec při svý šetrnosti u toho nejhoršího, co vůbec šlo - Bud Light.

       V podpaží jsem si tak odnášel balík, celých dvacet čtyři malých, třetinkových plechovek opravdu až neuvěřitelně „lehkého" piva, ve kterým vo alkohol moc nezavadíš. Je to totiž vlastně jenom taková divná hnědá voda s chutí jen vzdáleně připomínající pivo. V letní čtyřicítce to určitě význam má, není to sladká kola, ale říkat tomu pivo, je přece jenom troufalost. Nevím, jestli to má blíž k pivu nebo k vodě, protože hnusný je to stejně jako pivo, tak i jako voda...

     Zaparkoval jsem před svým pokojem v přízemí, v tomhle jednopatrovým, podle prázdnýho parkoviště i téměř prázdným motelu a nanosil všechno do pokoje. Kára nemá kufr, je to wagon, tedy kombík a tak nechávat věci v autě celou noc bez dozoru by asi nebyl zrovna moc dobrej nápad. Usnul jsem rychle. Zachumlanej do spacáku, zastrčenýho ještě do tý kapsy z deky, co se vytvoří tím jejich podivným stlaním postele, zastrčením horní deky pod matraci. Funguje to pak jako spacák, protože se nemůžeš vodkopat a tak ti nemůže ani táhnout na nohy - to zas není tak špatnej systém.