Slabá míle a vyhlížená RA je přede mnou. Na malým návrší. Ale, taky - „no overnight parking". Na parkovišti opodál sice bezstarostně parkujou tři RV, ale, tohle návrší a v dálce co chvíli už oblohu osvětlující blesky, mně vůbec nejdou k sobě. A tak to po hygieně balím a vracím se tu míli zpátky, níž, k benzínový pumpě. 

    Na rozdíl oproti RA jsou tu lidi. Tady na pumpě je provoz celou noc. Na placu opodál tu parkuje i pár velkých trucků pod strání a kus ode mě i jeden malej. Vybírám optimální snad i celkem chráněný místo proti větru, zastíněný barákem, trochu i proti světlům z pumpy. Zároveň si kontroluju, jestli je to tu dost bezpečný jak proti případnýmu zaplavení a nejsem tudíž v dolíku, tak i proti sesuvu půdy ze stráně. A taky, abych nebyl tak daleko od samotný pumpy a těch velkých trucků. To kdyby došlo na nejhorší a bylo potřeba se tam poblíž třeba schovat. Bouřky tu totiž někdy bývají doslova strašný. Převrátit mnohatunovej kamión je pro ně úplná hračka... Už jsem měl možnost si tu vyzkoušet, že na sílu místního počasí tady není člověk dost připravenej nikdy. A tak trochu s obavou sleduju co chvíli blesky osvětlovanou oblohu na severozápadě a jihovýchodě a jejich následný hřmotný doprovod ...

     Nejsem moc daleko od Casperu, padesátitisícovýho, momentálně teď druhýho největšího města státu kovbojů, Wyomingu. Když jsem tu byl před deseti lety, bylo ještě první. O chlup větší, než v současnosti první - zdejší Capitol, tedy hlavní město Cheyenne. Že se tu zase po takový době octnu, mě tedy vážně nenapadlo. A nebýt tý proražený nádrže, sotva by mě někdo přemluvil, abych se sem, doprostřed týhle, v mých očích stále ještě divoký nebezpečný země, dobrovolně vydal přespat.  Nemám tušení, jak to tu vypadá v zimě, ve sněhových závějích, při blizardu. Vím ale bezpečně, jak to tu může vypadat od jara do podzimu. A tohle mně úplně stačí, abych se týhle zemi vyhnul obloukem. Když to jde, ovšem. Ta zem je přitom tak zajímavá .  .  .

     V severozápadním rohu tohohle obdélníku se nachází nejchladnější místo kontinentálních Spokojených Států, přímo v horkými gejzíry prošpikovaným národním parku Yellowstone. Průměrná nadmořská výška víc jak dva tisíce metrů celýho státu a široká, holá, větru otevřená krajina a řada čtyřtisícových kopců tu zaručuje hodně pěkných bouřek s parádními elektrickými výboji všem jejich milovníkům. Bouřím je tato zem přímo zaslíbená.

     Tedy, nic pro mě, strašpytla... 

     Ležím, zavrtanej ve spacáku a sleduju ten pořád ještě vzdálenej ohňostroj, kterej zatím ještě neví, má-li mě obkroužit ze všech stran, nebo mně nechat jedinou únikovou cestu severním směrem volnou. Na sever, konkrétně z tohohle místa, tu ovšem žádná silnice bohužel, jako na potvoru, nevede ...

     Kdo by to býval byl řek´, že tady, šedesát mil od Casperu, zase budu někdy přespávat. Zaposlouchávám se do stále častějšího temného zlověstného, zatím ještě vzdáleného, ale nijak nepřestávajícího burácení hromů následujícího po stále víc se osmělujícím se ohňostroji na temném nebi a znovu se mně to všechno vrací.

     Ta doba, když jsem tu v Casperu tenkrát přespával. To bylo v devadesátým osmým, při mým prvním samostatným výletě za Velkou louži. Je tomu téměř na den přesně deset let a měsíc k tomu ...

     I když nejedu vůbec rychle, stejně jsem teď právě zas minul přejezd na druhou stranu, do opačnýho směru. Už druhej, na týhle dálnici. Zas jsem v tomhle počasí uviděl tu značku přejezdu až na poslední chvíli, kdy jsem s tím už nestačil nic udělat. Je mně jasný, že do toho svinstva přede mnou nemůžu vjet. Že musím, co nejdřív to půjde, přejet do protisměru, na druhou stranu a rychle zpátky. Než se to sem přižene. A bude to tu co nevidět. Nerozhodnost si zrovna teď vopravdu nemůžu už dovolit. Šláp´ sem na brzdu. Zajímavá věc - stojím na naprosto pustý dálnici. Vítr lomcuje s károu, jasný znamení toho, že pro mě už není ani těch za pět dvanáct. Vyprávět mně to někdo, nebudu tomu chtít snad ani věřit - začínám COUVAT zpátky. K tomu přejezdu na druhou stranu. Kdo ví, kdy bude další. Couvám na mezistátní dálnici I-25 !!! Snažím se mít těch sto, možná že dvě stě metrů už co nejdřív za sebou. Než se tu někdo objeví za mnou. Člověk nikdy neví, je to přece jenom dálnice ...

      Povedlo se, už odbočuju na štěrkovej přejezd a vjíždím na opačnej směr. Nikde pořád ani noha. No, možná by bylo víc výstižný v tomhle momentě spíš říct „nikde ani kolo", jenže, na takovýhle slovní jemnůstky a cizelérství obsahu teď v tomhle počasí nemám už vážně náladu a ani vlastně potřebný nervy. Ta černota - teď momentálně už za mnou - je až nepříjemně moc blízko. Navíc, pořád se přibližuje ...