|
 A jsem tu s dalším povídáním z Bulharska... Bydlelo se tak, že byly dva pokoje vždycky spojený jedním balkonem. Na tom balkoně se sedávalo, popíjelo, koukalo na moře, po kterém po setmění jezdily krásně osvětlené lodi - neb přístav Burgas byl nedaleko. .
Na nebi zářily hvězdy, na stromech cvrkaly cikády a vzduch nádherně voněl mořem. Jedno léto balkonek s námi sdíleli jedni Maďaři. Byl to mladý manželský pár. On se jmenoval János Kiss a byl malíř pokojů a ona se jmenovala Marika a byla švadlena. Měli ještě tříletou holčičku, ale tu hlídala doma v Budapešti babička. Měli tehdá - v hlubokém socialismu - nevídané věci. Například žolíky, na kterých byly vyobrazeny dívky v plavkách ale hlavně RUBIKOVU KOSTKU!!!, což nadchlo moje děti. Mně se nejvíc líbil jejich překapávač na kávu... i vzala jsem pytel našeho kafe a šla na "soudružskou návštěvu". Nakonec jsme se dohodli, že až si budou dělat kafe, tak že ho udělají i mně. Na což jsme si dali panáčka rakije - na vzájemné porozumění. Oni nechodili na naši plážičku, nýbrž jezdili na "Slančev Brjag", kde to bylo víc nóbl. Večer se vraceli obtěžkáni nákupem, který se sestával z tašek nacpaných lahvemi bulharského alkoholického pití a bochníčku chleba. Večer jsme všichni zasedli u stolu v té besídce a s ostatními Bulhary a Jugoslávci hráli s těma jejich kartama čínský žolíky (hru též zvanou "autobus"), což jsem je naučila já. A vyprávěly se politické - jak jinak - vtipy; největší úspěch měly dva. Bulharský:" Ke kterému ovoci lze přirovnat kapitalismus? K banánu. Čím je prohnilejší, tím je sladší". A pak český:"Co je maximální odvaha? Projet Polskem na praseti v ruský uniformě." Každý přinesl "do,placu" něco - hlavně nápoje - já dodala kafe a "záchar", tedy cukr. Ráno se děti vzbudily, vzaly si vafle a půlku melounu a šly ke slepicím. Po chvíli mi zaklepala na okno Marika a volala "Alena, pohár, koštonó" no to bylo mezinárodně srozumitelné, tak jsem se vybatolila i já, vhodila do sebe nabízený pohár drinku, vypila hrnek českýho kafe překapávanýho maďarskou mašinkou, chvíli jsme poseděli a povídali (díky bulharské rakiji to fakt šlo celkem lehce) a pak oni odfičeli směr Sluneční pobřeží a my ťapali na plážičku, u Lyry nakoupili svačinku a bylo nám blaze. Cestou na pláž jsme míjeji domek, kde měli na stromě pověšenou klec s krásným modrým papouškem. Jmenoval se Goško a podle názoru majitelů byl blbej, neb nemluvil. Ale byl jinak ochočenej a nechal se drbat za hlavičkou a tak jsme se tam s dětma vždycky zastavili a taky mu nosili různé dobrůtky. Do týdne papoušek - sotva nás zaslechl, začal skákat a volat "Ahoooj Goškoooo, ahoooj Goškooo". No a majitelé měli velkou radost a říkali, že jsme se měli živit cvičením zvěře pro film a cirkus. Bulhaři si představovali dovolenou tak, že přes den byli na pláži, večer ponechali děti svému osudu (většina z nás tam byli rodiče s dětmi) a vyrazili do nějakého večerního podniku, kterých byly všude mraky. Dalo se tam najíst a hrála tam hudba. Děti se pak sešly u nás v pokoji, kde hrály už zmiňované čínské žolíky, což je naučily moje děti, cpaly se vaflema a mazlily se s přicházejícími kočkami, což jim normálně rodiče nedovolili. Mně brali jejich rodiče s sebou - jednak z vrozené pohostinnosti a druhak proto, že když jsme před takový podnik přišli, tak nám vrátný řekl, že je obsazeno. A oni řekli: "No - ale my s sebou máme zahraničního hosta z Československa" a pošoupli mě dopředu. No - a místo se pak vždycky našlo. Je to prostě pohostinný národ. na doby dávno minulé vzpomíná - Alena Puntík (pokračování příště)
|
