Tak, a jsem tu s dalším pokračováním naší cesty do Bulharska. Vlak konečně dorazil do Burgasu, hned před vlakovým nádražím bylo autobusové nádraží a každou hodinu odtud odjížděla nacpaná "harmonika" směr Sluneční pobřeží a Vlas. Jak jsem řekla, jezdili jsme pořád k těm samým lidem, takže už jsme byli vlastně něco jako příbuzný. 

     Jednou jsme přijeli - a zrovna bylo svatýho Vasila - a protože se pán domu jmenoval stejně, konala se velká oslava a zrovna byla v plném proudu, když jsme konečně - po dvanácti hodinách zpoždění nabraných v Rumunsku - dorazili. Již značně „zrakijovaná" rodina nás bouřlivě přivítala a doprovodila nás do našeho pokoje. Já věděla, co se sluší a patří, tak jsem okamžitě vybalila pytel kafe, pytel cukru, lahvičku slivovice, krabici kakaa a karton tvrdých Spart... a šlo se gratulovat.

     Ono to ani v tom Bulharsku s tím zásobováním nebylo dvakrát na úrovni. Ale holt Bulhaři nejsou tak nervní jako Rumuni, tak si to tak nebrali. V krámě byla akorát prodavačka a pár konzerv a dva druhy sýra-balkán, který se jmenoval "sýreně" a takový žlutý sýr, který se dal krásně nastrouhat a jmenoval se "kaškaval". V zelenině měli akorát ocet (jako u nás) a vynikající - skutečně vynikající - slunečnicový olej. Voněl tak nádherně, že jsme chodili i jen očmuchávat tu vůni - jak feťáci. A  bramborové placky v prášku Vitana, na něm udělané, ty chutnaly jako mana nebeská.

     Kousek dál od nás bylo tržišťátko - kde jste sehnali všecko. A ani nemusíte smlouvat, stačilo s prodávajícím pokecat. S čímž jsem teda JÁ problémy rozhodně nikdy neměla. Měli jsme tam svou babku, která se jmenovala Lyra (přísahám, že jo - právě to poetické jméno nás zaujalo), a ta nás "adoptovala".

     Když jsem u ní nakupovala poprvé, tak se mě zeptala: "Koukám na tebe - máš tu děti, ale žádnýho muže - jak to, kde ho máš?" Tak jsem jí řekla, že jsem rozvedená. "A pročpak jsi se rozvedla?" Tak jsem jí řekla, že mi byl nevěrnej a chodil za jinejma ženskejma.

     "A tos udělala dobře! Já mám neteř, ten její chlastá a mlátí ji - všichni jí říkáme, a´by se rozvedla - a vone ne. Ten její parchant ji jednou zabije...

     Tak chudinky sirotečkové malí, tak voni vyrůstaj bez otce - na, tady máš, dej jim ten meloun, ať maj aspoň vytamíny, když nemaj tátu". A fakt si za ten meloun nevzala ani stotinku. Tak jsme tam chodili každý den a nakupovali výhradně u ní. Rajčata velký jako moje pěst, která měla krásně kořeněnou chuť a voněla sluncem, papriky, ze kterých při krájení stříkala šťáva, okurky, které měly lahodnou a nasládlou chuť a jiné věci, co zrovna měla. Občas nám šoupla něco navíc - třeba pytlík vajíček nebo kus doma upečené buchty - přeci aby se ti chudáčkové sirotečkové taky aspoň najedli, když už nemaj tátu.

     Byla tam každý den, tak jsem pak okamžitě po příjezdu vzala kilo cukru a šla se s ní pozdravit. S tím cukrem to bylo tak, normálně byl... ale zrovna v létě všichni zavářeli jak vzteklí. A tak se stal cukr na ty dva měsíce těžce úzkoprofilovým zbožím. Bulharsko je totiž požehnaná země. Je to vlastně nížina obklopená vysokými horami, ze kterých stéká dost vody, aby zavlažila úrodnou půdu. K tomu to sluce a to teplo....prostě večer tam zaraztíte klacek do země a druhý den večer můžete česat ovoce.

     Jo, lidi tam mají, díky té sluneční energii, patřičný temperament. Jednou jsme byli svědky scény, kdy stál na ulici policajt a proti němu nějaký pán a strašlivě na sebe řvali a máchali rukama. Báli jsme se, jestli se snad nezačne střílet - ale bylo nám vysvětleno, že se ten pán jen ptal na cestu a ten policajt mu to podrobě vysvětloval. Fakt je, že se rozešli v dobrém...

na doby dávno minulé vzpomíná -

Alena Puntík

(pokračování příště)

Komentáře (16)

Zobrazit/Skrýt komentáře ježíš Danielo, kde jsi splašila tu fotku? : alena puntíkovaná To je ten krám a ta stanice autobusu. Mám slzy dojetí ve vočích. červenec 20, 2010 10:46 Alčo : mia dnes, v době zájezdů all inclusive, si asi leckdo řekne, nad čím jsi mohla tak plesat. Ale kouzlo určitě taková dovolená ve své době měla. červenec 20, 2010 13:09 no Mio....teď je tam super hotel jménem Peshev, : alena puntíkovaná takže to asi bude těch lidí, co jsme tam bydleli. Ale bylo to jako u babičky. Klid pohoda, kousek na pláž, večer jsme se všichni sešli u stolu v besídce porostlé vínem, popili kávu či rakiji. Byla tam přátelská atmosféra, legrace, všichni tam byli s dětmi (teda skoro všichni), takže pořád někdo ty děti hlídal. Měli jsme tam vařič a sami jsme si vařili a pak jsme si dávali vzájemně ochutnat, čímž jsme poznali speciality té které kuchyně. Na dvorku byla ohrádka se slepicemi, kde se scházely všecky děti a ty slepice krmily. Lidi tam měli pejsky a kočičky a ty byly ochočený a nechali se pohladit, případně nakrmit. Bylo to, jako když jsi na chatě...ale ta chata leží kousek od moře červenec 20, 2010 13:17 teď to tam vypadá takhle : alena puntíkovaná http://dovolena.impuls.cz/hotel-peshev***/tour.html?id=965 už to prostě není ono. Ty slepice tam určitě už nemaj. červenec 20, 2010 13:29 Ali : mia to víš tenkrát to bylo více domácí, méně komerční. červenec 20, 2010 13:45 No jasně, Ali, že tam ty slepice nemají. : Myška Vždyť by to musely být rekordmanky v dlouhověkosti . červenec 20, 2010 13:52 mia : opas Teď je to víc komerční, ale autobusy značky ČAVDAR tam jezdí furt... Ale jinak už tam nepojedeme, na pláži vajgly a bordel a ukradli nám tam foťák. červenec 20, 2010 14:15 no, vzledem k tomu, že v Bulharski se dožívají : alena puntíkovaná lidi nejvyššího věku v Evropě vůbec, proč by se nedožily i slepice, že jo? červenec 20, 2010 14:43 Jinak já jsem vůbec nezamykala, neb jsem neměla nervy na to, : alena puntíkovaná pořád hledat klíč, a v životě se mi tam nic neztratilo. Naopak...kolikrát jsem se vrátila domů z pláže a měla jsem na stole broskve, nebo rajčata a podobně. Jen tak, jako pozornost. No teď už to tam prostě nebude ono. Velký hotely,čímž pádem bordel, spousta lidí, tenkrát to byla malá vesnička, kde byl jeden krám a tržišťátko a člověk byl vlastně člen rodiny u který bydlel. A bylo tam čisto, protože tam je všude spousta vody a Bulhaři furt všecko mejou, ostříkavají, oplachují a podobně. Ale jak říkám...bylo to dávno. červenec 20, 2010 14:47 ... : bb2 nebyla jsem tam, podle fotek by se mi tam vic libilo tehdy ,-) červenec 20, 2010 16:39 určitě bíbí : alena puntíkovaná tenkrát to byla malá klidná vesnice, lidi se tam navzájem znali. Jeztili tam většinou turisti z lido demo, noblesnější lidi jezdili na Sluneční pobřeží. Tady jsi byla v podstatě členem rodiny u který jsi bydlela, byl tam les, kde rostly bouby a jahody,Lidi se navzájem znali. Žádný hotely tam nebyly, jenom takový ty jejich typický domečky, dole v přízemí bydlela rodina, která ten domek vlastnila, v patrech pak bydleli turisti, vždycky dva pokoje byly spojený společným balkonem, takže se nežilo v anonymitě, necejtila ses tam opuštěná a zdtracená, protože tvůj soused sdílející balkon na tom byl stejně jako ty. Jednou jsme sdíleli balkon s maďarským párem, pán, když mě viděl poprvé, tak mě pozdravil tak, že řekl"Brežněv" a zaťukal si na čelo. A protože metody "Rozděl a panuj" se v každém státě reálně socialistického ráje se daly sehnat úplně jiné věci, než ve státě sousedním...a toto nedostatkové zboží se neustále pašovalo sem tam, takže když se sešel Čech, Polák, enderák a maďar a dali dohromady zásoby...tak jsme si všichni žili jak lordi.A jelikož ve všech státech RVHP se mocně chlastalo...a Bulharsko byla v tomto ohledu "Země zaslíbená", tak byly "družební večírky" na denním pořádku. Moc se nám tam všem líbilo. Ty domečky byly neomítnuté, jen z růžových cihel a u každého byl dvorek a na něm besídka obrostlá vínem a tam stůl, za který se vešel neomezený počet lidí...a mohlo se "družbit".Rusy jsme tam nikdy žádný neměli, protože ti jezdili v grupách, bydleli v hotelech a byli těžce hlídaný. Až nám jich kolikrát bylo líto.Jo...byla to nááádhera. červenec 20, 2010 17:19 ... : Mikin Jo, my bydleli u nejakych Stojanovych v Burgasu. Taky skoro jako clenovre rodiny a za pobyt jsme jim platili nedostatkovym zbozim. Socialisticke penize cenu nemely. A taky to bylo krasny - jenom nevim, jestli to nebylo hlavne nasim mladim. červenec 21, 2010 08:40 asi určitě : alena puntíkovaná ale moře je moře a krásný počasí je krásný počasí, za jakéhokoli režimu. Poučeni jsme se předzásobili polévkami v pytlíku značky Vitana /vařila tenkrát na nás/, chleba se dal běžně sehnat a ovoce a zeleiny byly všude mraky. Když jste to doplnili dalšími výrobky v prášku jako "Palačinky v prášku" , "Bramborové placky v prášku! a !lívanečky s ovesnými vločkami v prášku" rozhodně jste nehladověli. Když jste do hostitelovy domácnosti dodali pytel kávy Standard směs a kilo cukru krupice - vítali vás pomalu jako osvoboditele> červenec 21, 2010 09:03 My bychom jeli do Bulharska hned, : Michal k Borovi Veličkovi do Galaty, a kdyby mi náhodou bylo znova těch třicet dva, to by byla krása. Bydleli jsme v kuchyni, majitelé domu na půdě, v zahradě letní kuchyně, každý tam měl svou skřínku na věci, veliký stůl kam se vešli všichni, stěny z hroznového vína, strop větve broskvoní, kolem stolu Češi, Němci, Maďaři, Poláci, a všichni jsem se domluvili "nějak" a byla sranda. Ach mládí, kam jsi uteklo?? červenec 21, 2010 15:45 Mluvíš mi z dušde : alena puntíkovaná takyx jsem snila o tom, že pojedu zase k Peševům, jako za starých časů.....ale nevstoupíš dvakrát do téže řeky....v hotelu Peshev už by to nebylo to ono. červenec 21, 2010 18:19 Kamarádka je právě v Bulharsku s vnoučetem : wendy vybrali si ho že to tam zná a je tam písek a levno a tak. Uvidíme, s jakou přijede. No vnukovi se tam líbít bude, neb je mlád... červenec 23, 2010 09:15

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment