Tak mě napadá, jak to ty ženský proboha dělají, že mají pokaždé doma naklizeno, navařeno, někdy i napečeno; děti usměvavý, připravený a do školy naučený; manžela spokojeného, uspokojeného a nasyceného?¨Ovládají bílou či černou magii? Že by voodoo? Přemýšlela jsem zoufale, když tu se mi začalo kuře válet po zemi místo po pekáči...

     Dcera se vztekala, že už předem mého přítele nesnáší, protože kvůli němu musí uklízet (jakoby jindy uklízet nemusela), že si úkoly dělat nebude, protože už na ně nemá sílu...  pak nám papoušek začal z klece vztekle nadávat ... pes zoufale vyl a vyl, protože se mu chtělo na záchod a nikdo zrovna neměl čas....

     A můj milovaný měl přijít za hodinu. Dejte mi všichni pokoj! podívala jsem se na tu havěť kolem sebe. Na psa obcujícího s kuřetem u trouby, uřvanýho ptáka v kleci, a nakonec na to největší a nejvzteklejší zvíře v mé domácnosti, které už bohužel umí mluvit.

     Ne, že by jí zdárně nesekundoval náš papoušek v kleci! Nevím, proč jsem si zrovna teď  vzpomněla na provokativní otázku mé dcery (neboť má dcera má zásadně povokativní otázky):  "Myslíš, že nás bude mít všechny rád?" Rezignovaně jsem si šla uvařit kafe. Pořádnýho turka. Odkud jsem vůbec vzala, že rodinná idylka se rovná naklizená a jídlem provoněná domácnost? Začala jsem filozoficky rozebírat onu děsivou představu uprostřed všeho toho bordelu, který se nám povedl udělat při našem velkém úklidu.

     Vzápětí se mi vybavil můj bývalý manžel. A jeho matka. Zvládající práci, dvě domácnosti (z toho alespoň za tu jednu dostala zaplaceno), a k tomu ještě rozmazlující tři chlapy. Tak to vypadalo, že jsem zdrhla pozdě. Zůstalo mi z toho doživotní trauma! Ale co když jsem opravdu tak neschopná, výchovy dítěte nezpůsobilá a na nějaké rodinné zázemí totálně nezralá? V puse mi uvízlo zrnko kávy. Zašklebila jsem se. Je mi třicet a už sedm let žiju sama. Vlastně s mojí matkou, dcerou, psem a ptákem v 1+1.

     Takže mé předsevzetí číslo jedna teď zní: konečně už zapomenout na svého exmanžela, jeho matku, mou matku a vlastně na celou tu pochybnou generaci obětavých žen, které zasvětily celý svůj život rodinné idylce. A být už konečně šťastná! Nejen podle svých pravidel, zásad ale hlavně možností.

      A jestli někdo bude chtít být se mnou... tak fajn.

Lucie

Komentáře (36)

Zobrazit/Skrýt komentáře když byli moji chlapečkové : AlenaT chodívala jsem s nimi na píškoviště do Františkánské zahrady, nosila jsem s sebou tašku s náhradním oblečením, mokrou žínku v igelitovém pytlíku a ručník v jiném - a extra tašku s jídlem. Hrou na písku a pohybem v dětském prostředí se moje děti dokázaly neuvěřitelně znamazat. Když byl čas jít domů, umyla jsem je tou žínkou a převlékla do čistého, přesto dokázaly přijít domů - bydleli jsme ve Vodičkově ulici - zmazaní jako čuňata a šli rovnou do vany, kde jsem je nějakou dobu vždycky musela odmačovat. Zároveň s námi tam chodila paní s hiolčičkou, oděnou do B Í L É H O !!!!!!! krimplenového kalhotového kostýmku. Přišla, usedla do pískoviště, celé odpoledne si hrála a pak naprosto čistá odcházela s maminkou domů. Jednou se stalo,že jsem s tou maminkou seděla na lavičce a tak mi to nedalo a zeptala jsem se jí, jak to dokázala - tedy to, že ta její dcerka během tří vteřin neudělá z bílého kostýmku černý. Jestli používá hypnózu, mučení, nebo co. Ta matka se na mě nechápavě podívala a řekla, že neví, co mám na mysli.A že ten kostýmek každý týden pere - a to ne proto, že by byl nějak špinavý, ale proto, že ho ta holčička už týden nosila. Jsem přesvědčená, že tyhle lidi prostě ovládají nějakou magii, ale museli pod hrozbou naprostého zatracení odpřísáhnou, že své kouzlo nikomu neprozradí. červen 03, 2007 17:52 Neovládají magii : wendy to jen mají děti nepřirozeně klidné a poslušné, to se snad dědí nebo je to jako dar z nebes za příkladný život matky, já nevím. Sama jsem byla tohoto daru ušetřena, ale majíc jen jedno dítko, dalo se to zvládnout. Jen u vody jsem klučíkovi dávala na hlavu velký slamák s ohromnnou červenou pentlí, pěkně utáhla pod roztomilou bradičkou, aby se mi hajzlík ve vteřině neztratil v davu. Měl odjakživa rád vodu a i ve městě se vrhal do každé kaluže, a to tak, že po hlavě a po břichu...no teď už to nedělá. Ale zase Ali - zajímalo by tě, kdyby ti nějaká matka vyprávěla o svých dětech, jak pěkně šly na pískoviště, tak si porejpaly lopatičkou v písku, vůbec se nezamazaly, nezabrečely, nic nepožadovaly, nezaběhly se, nic - jen se v pět hodin zvedly a za ručičku se nechaly odvést domů ? To se to tvoje povídání čte líp. červen 04, 2007 08:06 No nevím, ale tuhle magii teda nějak neovládám :-) : Ája Zrovna dneska ráno mi ruply nervy - nachystala jsem své holčičce oblečení do školy, které jsem včera pracně žehlila (popravdě - ten koš o to prosil už dlouho, ale stejně jsem nedokázala víc, než vyžehlit jen to, co přečnívalo směrem vzhůru, jen tak ho jako zarovnat do rovinky a ty "ležáky" na dně zas odložit na jindy - i tak toho byla pořádná kupa ). Zálibně jsem se koukala, jak to dneska mojí holčičce sluší - zálibně až do toho okamžiku, kdy jsem na jejích čerstvě vypraných, vyžehlených a voňavých kalhotech objevila neklamnou známku toho, jak chutně posnídala... Popad mě amok. Kalhoty letěly za mého hlasitého zoufalství nad marností všeho do špíny.. Stokrát si můžu říkat, že takovéhle prkotiny za to nestojí, ale tak znáte to, ne? :-) červen 04, 2007 08:13 jo o tomhle mi děvčata dlouze povídejte : AlenaT Mirek, když mu byl asi rok, dostal od mé kamarádky ze Švédska zářivě bílej pletenej kalhotovej kostýmek i s čepičkou, olemovanej tyrkysovým vzorečkem. no, něco takovýho tady neměl snad ani Husák osobně. Měl ho na seobě přesně třikrát. Kdykoli jsme v něm vyšli, Mireček spolehlivě našel jedinou louži ve střední Evropě a poklekl do ní. Černá kolínka se na tom bílém oblečku obzvláště vyjímala. Dvě hodiny jsem je pak doma ručně drhla a pak jsem milý kostýmek darovala dále, neb vážně hrozilo, že buď bych ho vzteky rozcupovala, nebo bych zabila Mirečka. Ještě stále se třesu, když vzpomenu na příhodu, jak jsme byli s dětmi navštívit přítelkyni Irenu, která bydlela na Kačerově. Převlékla jsem chlapce do tepláčků, v nichž si celé odpoledne hezky hráli - poté jsem je u Ireny ve vaně vydrhla a převlékla do čistého a šli jsme na metro. Irena vezla kočárek s mladším synkem a moji synkové a její starší synek beželi napřed s tím, že na nás u metra počkají. Nic tam nejezdilo, ale po cestě našli hromadu škváry a popele a otevřenou plechovku hovnově hnědé barvy. Pak už jsem je jen za neslušných výrazů kopala před sebou do metra, kde jsme čekali na příjezd soupravy. Jelikož jsme nekomunikovali (já nebylo schopna komunikovat slušně a pedagogicky) přistoupil ke mně pán, který mě chtěl nejspíš sbalit. Řekl mi:"To je hrozný, jak teď ty rodiče o svý děti nedbaj - vždyť mýdlo přece nestojí tolik!" Naštěstí metro zrovna přijíždělo - tak jsem na dědka zasyčela "No neposerte se - hráli si a zmazali se" a vkopla jsem děti do vozu. Cellou cestu jsem na ně syšela:"Dělejte, že ke mně nepatříte!!!". Doma opět nastalo odmačování, akorát , že ta hnědá barva nešla vůbec dolů. červen 04, 2007 08:44 no já už na to jen úsměvně vzpomínám, : Inka a dokonce jsem doma začala stíhat, což se mi nikdy před tím moc nedařilo. Děti jsem měla dvě holčičku a chlapečka, ale bylo to úplně jedno, byli oba dva děsně divocí a nezkrotní i když jsem dělala maximum. Ve vesnici se říkalo, že mají sparťanskou výchovu, ale vše marně. Dovedly se zčunit, že nebyly k poznání a to i přes to, že jsem holčičce dávala šatičky a dřeváčky, tak v tom dokázala lézt přes ploty a na stromy do lomů, jezdit na kole a motorce.... o chlapečkovi ani nemluvě, doma jsem několikrát denně sypala písek a hlínu z bot, boty jsem vždy musela prát i zevnitř i přes mé stálé vysvětlování že z bačkor do bot a obráceně. Doma jsem jednou týdně řvala, že musí do dvou hodin uklidit jinak ven nejdou a na to vždy zazněla otázka: on někdo přijde na návštěvu? Marně jsem se snažila vysvětlit, že v normálních rodinách mají uklizeno stále. Tato otázka se rodině vžila. Tuhle dcera volá, hele já se za chvíli zastavím a já jí odpovídám, nespěchej uklízím. A ona s úsměvem reagovala: jo čekáte návštěvu jo? Tak to mě pobavilo. Jinak jsem doma už od jejich dětsvtví zavedla takzvanej "leteckej den" a to obnášelo to, že když už byl bordel obzváště hutný a mě došla má svatá trpělivost, vlítla jsem do pokojíčků vše pozotvírala, a vše letělo do prostřed pokoje, prádelníky, skříně, knihy, učení, vše z poliček...... a oni to pak vše museli přebrat protřídit, zařadit a uložit. Tak to pak zas chvíli byl klid a uklízeli. Nebo v pátek byl prádlový den a to se sjednocovala špína a dávali čisté věci ručníky, povlečení, a vše co bylo špinavé tak do prádelny na vyprání. Jo kde jsou ty časy kdy jsem měla týdně 16 praček prádla. Teď peru a žehlím s láskou, neboť je toho fakt malinko. červen 04, 2007 08:49 U nás byl ten rozdíl : AlenaT že vyházené venku už všecko bylo. Jednou mě fakt chytil amok a když jsem v tom bordelu našla plesnivej chleba se sýrem, který měli k svačině před týdnem, bafla jsem tu skříň a hodila ji po nich. Děti naštěstí uhnuly, ale skříň byla na cucky a správcové , která bydlela pode mnou spadnul lustr.Dodneška na to vzpomínají. červen 04, 2007 08:56 Fakt je, že kdyby byly naše děti andělé, : mamča neměly bysme na co vzpomínat. Naše děťátka si z vycházky nosila např. každý půlku žížaly v kapse, neb jsou to dvojčata. Na písku našli žížalu, řka, že je to "hadíček", a protože byli dva a žížala jen jedna, rozetli jí lopatkou, a bratrsky si každý dal do kapsy béžových (celou předchozí noc mnou šitých) kalhotek. Starší kluk zase trpěl častým tzv. silničním lišejem, takže jsem v ruksaku nosila krom té mokré žínky, taky dobře vybavenou lékárničku. Naučila jsem se dělat "náplasťové stehy", aby většina našich vycházek nemusela končit na chirurgii. Jednou dostali chlapečkové nové bílé tenisky. Jenže cestou byl takový krásně rozteklý asfalt. No, zkuste si do něj neťápnout... červen 04, 2007 09:09 JAk milé pohlazení po duši se zde linou vaše řádky, skvělá děvčata : wendy taky mám koš na žehlení...ráda peru. Kochám se pohledem na čerstvě převlečnou postel, miluju jak voní levandulí, taju u zánovních provázkových záclon z bývalé NSR, a ty závěsy - elegance harfy tón. TAkže mi na utření prachu z našich 88 poliček nějak nezbyl čas. Uvažuju o tom, že když jedem v sobotu na dovolenou, tak na to bude padat další prach a že bych to po příjezdu vzala najednou. No ne ? Co se týká čistomilných dětiček tak tvá holčička Inko nebyla výjimkou. Za mých mladých let se ještě chodilo na Boží tělo, to se holčičky nastrojily do šatiček jak k přijímání a pak házely z okrasných košíčků okvětní lístky a tak, to už není důležité. Důležité je, že mě sice nastrojili, ale nehlídali. A když mě pak našli, hrabala jsem se se sousedovic klukem ve vyhaslém ohništi z předchozího večera, klečeli jsme v tom humusu jak dva kominíci a rvali se o zbylé brambory. Ten rok naše rodina nebyla před kostelem kompletní... červen 04, 2007 09:35 to kolikrát člověk ani nemusel jít na procházku : AlenaT byla jsem se svým mladším synkem návštěvou u přítelkyně Vlasty v Ústí nad Labem. Všechnio probíhalo dobře, nic nebylo zničeno, žádníé dítě nezraněno a my měli jít asi za hodinku na vlak. Tak jsme si naposledy daly s Vlastou kafe, zatímco naše děti si hrály vedle. Dopíjely jsme to kafe a povídaly jsme si o tom, jak si ty děti už hezky tiše hrajou - když jsme obě ztuhly, neb nám okamžitě došlo, co jsme řekly - vrhly jsme se do pokoje - a bylo pozdě.Píťa měl žbrlínkama v postýlce prostrčený ručičky , nožičky a xiftejček a Mikešek (Vlastinej) mi po nich čmáral propisovačkou. Zrovna byl na cestě k očíčku. Drhly jsme Píťu vším možným - i blankolinem. ale museli jsme na vlak. V kupé jinak nacpaného vlaku jsme leji sami, neboť nikdo neměl odvahu cestovat s cikánkou (jsem poměrně tmavá) s uřvaným potetovaným dítětem. červen 04, 2007 09:49 je třeba hledět na to jinak :-) : petr Chvilku se dá zkusit pohled: iniciativní dítě se seznamuje se světem kolem a přitom se zamaže -kdo je pecka sedí, nešáhne dál než 20cm, sice se nezamaže, ale umře blbej ... I když to není dlouhodobě udržitelný názor v situaci, kdy jsme si zoufale přáli mít vymydlené děti na procházku červen 04, 2007 10:12 no vzhledem k tomu, že : AlenaT dřív umřu já, než moje jakkoli blbé dítě - tak to pro matku sice inteligentnáího, avšak čuněte, moc velká útěcha není. červen 04, 2007 10:28 petře : neonka Ale oblíkej dítě furt do hnědý černý nebo šedivý. červen 04, 2007 10:30 No naštěstí : *Vodoměrka se dělá spousta oblečení v krásné hnědozelené khaki barvě a nebo se dají koupit maskáče a podobné věcičky... dětem to sluší a sem tam flíček se ztratí. Když byl můj syn ve věku asi 3 let, byla to hrůza, vadil mu i flíček od vody a při malilinkaté skvrně se mu muselo dát čisté tričko nebo kalhoty. Poměrně rychle se z toho dostal a naopak přerostl do stádia, kdy se na něj ty špinavé skvrny samy lepily, při největších náporech vedra a sucha dovedl najít tu jednu jedinou rozblácenou kaluž, ve které se stačil vymáchat a zcela neomylně dovedl přistát s koleny v místech, kde byla tráva nejzelenější... Toto období pro mě naprosto tragické (také se nechtěl mýt, česat a podobně) skončilo obdobím ještě horším - oblečení mění častěji než zbytek rodiny, spotřeba šamponů, sprejů a dalších serepetiček vzrostla spolu s účtem za telefon a jeho vzrůstem (183 cm, noha č. 45, věk 14 let) a nestačila jsem se divit, nechodí ven tak moc s kamarády, jako s kamarádkami. Tak tedy nevím nevím, co mě ještě čeká... asi si pořídím miminko a budu ráda za fleky od sunaru :-) červen 04, 2007 10:39 Inko, : Ariana u nás je to samé. Nedávno jsem měla čas a chuť, tak jsem uklidila celý náš rozlehlý byt tak, že když dcera přišla, tak řekla: Tady je nějak naklizíno, to čekáme návštěvu? Když jsem odpověděla, že ne, že jsem uklidila jen tak, málem padla do mdlob. Takové zbytečné mrhání energií :-) červen 04, 2007 10:41 A co bílé punčocháčky? : Ariana Jestli jsem ve svém dětství něco fakt strašně moc nenáviděla, tak to byly bílé punčocháčky a nadýchané šatičky. Jako dítě jsem neustále padala a věčně měla rozbitá kolena. Dokázala jsem upadnout i na úplně rovném chodníku. A podle toho ty punčocháčky vypadaly. Buď černá razítka na kolenou nebo navíc zakrvavené. K těm šatičkám to muselo vypadat úchvatně. Matka to naštěstí brzo vzdala. Díky tomu jsem neměla problém se svou dcerou, ničím tak ohavným jako bílými punčocháčky a šatičkami jsem ji nezatěžovala. Oblékala jsem jí do tepláčků a v těch se mohla zmazat podle libosti. Nejvíc milovala kaluže po dešti, tak to si nazula holínky a courala v nich s naprostou rozkoší. Jo, a byla schopná přelézat zeď k sousedům za jejich klukama i se sádrou po celé noze, ale to už byla větší :-). červen 04, 2007 10:51 jednou dostala moje maminka : AlenaT záchvat "snobárny" a řekla, že bych měla svým dětem pořídit něco, aby v tom mohly do společnosti.Já jsem na ni jen vytřeštila oči a nezmohla se na odpověĎ neb jsme v té době sdílely domácnost a ona moc dobře věděla, že se svými dětmi nemůžu naprosto nikam, natož do společnosti. Chvíli na mě koukala a pak si sama odpověděla:"nojo vlastně, takhle malý svěrací kazajky se nevyráběj." červen 04, 2007 10:57 ... : mamča svěrací kazajky... Tak to mě bohužel nenapadlo. Naše dvojčata chodila od pěti let do školky. Jeden rád, druhý nerad. Ten, co nerad, se chytal popelnic, plotu, prostě jsem ho těch 100 metrů táhla řvoucího po smyku. Pak prokázal jistou míru inteligence - dokázal na těch 100 metrech najít jedinou louži, a půl metru před ní zakopnout tak, aby do ní padnul celej. To znamenalo, že se musíme vrátit, převlíknout robě, a už se to ten den do školky nestihlo. Pak už jsem radši pracovala z domova, protože mi toho odmítače kolektivní výchovy doktorka "vyřadila z kolektivu". červen 04, 2007 11:36 Alena T. : mamča My jsme si snobárny užili, když chodili kluci do hudebky. Dvakrát do roka byly přehrávky, na které se chodilo ve společenském úboru. Tak jsem těm mým mrňavým Mózartům spíchla sametové fráčky, přidala motýla pod krk, a byli za elegány. Jim se to ale líbilo, protože byli středem pozornosti. Paní profesorka si je pak brala sebou jako učební pomůcku na konzervatoř, kde učila metodiku. To se mrňousové hřáli na slunci obdivu mezi studenty. Né, že by byli tak skvělí, ale v osmi letech vypadali na čtyři, a protože hráli od pěti let a čtyřručně, tak vypadali geniálně... červen 04, 2007 12:05 já dětem také hodně šila, : Inka tenkrát byla taková doba, měli krásné barevné oblečení, děti jak z katalogu, bundičky z padáku.....Dášenka bílou, byl to prima materiál vypralo se z toho všechno a navíc to rychle schlo. Dášenku neodradili ani růžové nebo bílé šatičky natož punčocháčky a to žádala vždy silonky, oba byli rychlí jako vítr, než jsem se otočila, už tam nebyli. Občas visela někde na švesce nebo na plotě za ten lem od šatiček, ono se v těch dřeváčkách leze fak zle......Tenkrát jsem šila hodně a trochu jsem si tím přivydělávala i prodejem do butiků a vymyslela jsem úžasnou věc, byly to takzvané teplé oboustranné mikiny, uvnitř byl vatelín a každá strana byla z barevné tričkoviny s aplikacemi a byla každá jiná, takže když jsem s nima někam šla, tak jsem je nechala žít a po té co bylo nutné děti uvést do původního stavu jsem jim umyla ruce, obličejíčky a mikiny otočila na druhou stranu, byla po nich obrovská poptávka, že jsem skoro nestačila šít. Jo to by bylo povídek o šnečkách, žábách, broučkách a žížalách v kapse někdy bohužel i suchých, ale bylo to roztomilý. Nakonec vyrostli a jsou z nich kupodivu docela normální lidé. červen 04, 2007 12:08 šnečky domů nenosili. : AlenaT ale šrouby, hřebíky, kameny, písek a mrtvé brouky...bylo období, kdy jsem je svlékala před dvěřmi do bytu a pak je nahé nahnala do vody a pak na balkoně vysypávala obsah kapsiček.... červen 04, 2007 12:39 Já sama osobně jsem coby školkové dítko : Ája přinášela domů v kapsičce od zástěrky hovězí od oběda :-))))) Když my jsme prostě MUSELI mít prázdný talíř a ono se v té puse tak převalovalo a převalovalo.... Aspoň že tohle už dneska není - že by ty děti musely dojídat za každou cenu. Ale měla bych si tohle asi připomínat vždy, když si zoufám nad tou svojí malou princeznou - taky to mamka nějak přežila :-) červen 04, 2007 15:24 tak ty nevíš co máš : AlenaT tobě se zaručeně nestalo, žes přišla na návštěvu a tvé na vteřinu zmizivší dítě vniklo do kuchyně, kde ožralo šest pudinkových pohárů připravených na večer. Nebo nevyrvalo hostitelce z rukou právě přinášenou bábovku a nezačalo si ji rukama cpát do tlamy. Neudělalo hysterickou scénu, když jsi mu na jiné návštěvě nedovolila vybírat z odpadkového koše slupky od brambor a jíst je? Předpokládám, že tobě na rodinném výletě se dcerka nevyrvala, nevlítla na úplně cizí zahradu a nedonutila úplně cizího psa, aby se s ní podělil o žrádlo? Zajisté též v jesličkách nekradla z talířků ostatním dětem, poté, co zkonzumovala své vlastní jídlo. Nešlohla v sámošce pánovi, kterej platil před váma již zaplacenej loupák a nepozřela ho. Navíc moje děti byly celkem hubený, takže já celý jejich dětství poslouchala, že mám těm chudinkám dát pořádně najíst. Takových příhod bych tu mohla vykládat desítky až stovky. Byly doby, kdy jsem jim dávala jídlo na takové ty velké kulaté talíře , co jsou v servisu na chlebíčky. červen 04, 2007 16:03 ... : bb ))))))) červen 04, 2007 16:15 ... : bb moje princátka taky neměla nikdy s jídlem problém, když náhodou něco nechtěli, nenutila jsem, i naše doktorka radila maminkám, co tancovaly kolem dětí, aby se najedly "ale matko, snad si nemyslíte, že to mládě nechá samo sebe umřít hlady?" nějak se vžilo, že potomkům říkám kobylky...jednou za týden dva narvu obří a malou lednici, celkem objem 480 l (bez mrazáčků), spíž, a za několik dnů chodí, že nemají co jíst, že už jsou jen vejce a zelenina princezna kobylka je spíš zmlsaná, s tím nic nenadělám, to zdědila po mně červen 04, 2007 16:22 Alena T. : mamča Máš bezva děti. Ty se jen tak neztratí. Já vařím těm svým hladovcům v množství alá závodní jídelna, a kluci chrastí kostma kudy chodí, zatímco já a manžel začínáme z té vydatné krmě slibně sádelnatět. Naše kočky jsou taky hubené. Asi něco dělám špatně... červen 04, 2007 16:24 přesně, : AlenaT já byla kolikrát v podezření, že peču na kšeft. Kluci jak z koncentráku, já zadělávala na buchty z kila a půl polohrubý , bramborový salát - rozpočet: 3 pytlíky - tedy devět kilo brambor, deset vajíček, kilo okurek, půl kila cibule, pixlu hrášku, kilo mrkve a kilo salámu. Dělala jsem ho v dětské koupací vaničce a na vánoce nám vydržel dva dny. (teda trochu jsem schovala na štědrovečerní večeři a chránila to svým tělem).Linecký cukroví jsem dělala ze dvou kil deseti hladký (jedna dávka je 21 dkg), vždycky jsem pekla osm štrůdlů 4 tvarohový a 4 jabkový a kolikrát jsem ani nevolízla. Na palačinky a bramboráky jsem zadělávala v lavoru. Já jsem nikdy nepochopila, když v černý kronice psali jak nezodpovědná matka nedala dětem tři dny najíst - to by se mně ! nepovedlo. Již druhý den by mě synkové patrně zakousli a ohlodali. červen 04, 2007 16:48 Teda AlenoTéčková, : wendy napiš něco jako Betty MacDonald, né ? Já si matně vzpomínám taky na jednu ostudu. Měli jsme dost důležitou návštěvu. Náš malý chlapec odešel způsobně na WC, kde dlel podezřele dlouhou dobu. NAkonec tedy ven vyběhl, byl úplně nahý, přes ruku měl složené tepláčky, svetřík, prádélko i ponožtičky, postavil se před nás a spustil : "Tak jsem se vyčural, umyl a jdu spát!" Návštěvě vytuhly rysy, já jen obrátila oči v sloup, ale v duchu jsem se musela šklebit. Jen manžela mi bylo líto, že musí žít v takové rodině - návštěva přišla za ním... ******************************************************* *************************************** červen 04, 2007 16:52 Veselý trapas se mi stal s naším nejstarším synem : mamča když jsme šli k zápisu do školy. Musím předeslat, že tohle dítě si vždycky pamatovalo všechno, co se rýmovalo. Uměl všechny básničky od Žáčka, apod. Jenže den před zápisem jsme si s manželem pouštěli zakázaný Silvestr 68, G Š. Dítko si malovalo v koutku. Když se druhý den u zápisu (psal se rok 85) pí. učitelka dožadovala básničky, spustil náš Michálek : Buď pozdravena země divukrásná, Buď pozdravena, matičko má Rus. Bez tebe nebyla by moje země šťastná, Bez tebe nebyl by v ní socialismus. Já jsem toužila propadnout se do pekel nejtemnějších, přítomné učitelky svorně vytuhly. Nebudu to protahovat, dostali jsme odklad školní docházky. červen 04, 2007 17:03 Jak mě dětičky pomstily : d@niela Když jsem se vdávala, dostali jsme dort přímo od "Myšáka", to byl bývalý majitel přeznámé cukrárny ve Vodičkové. Svatbu jsme měli poněkud bouřlivější, takže než jsme se dostali domů z radnice, trochu to trvalo.Po svatbě jsem se totiž převlékala do civilnějších šatů (měla jsem na obřad půjčené spešl krajkové šaty z Vamberka, které ještě ten den letěly někam na přehlídku). A tak, než jsem se dostala na hostinu, sežrala mi dort (celej!!!) má fungl nová švagrová. Nechala fakt jen ty dvě marcipánové postavičky... Dodneška jí to nemůžu zapomenout, že jsem si ani nekousla... Ale k té pomstě: Po létech se vdávala i ona (je o deset let mladší) a na její svatbu už šly i naše dvě děti. Princeznička a princátko, oba nastrojený, vypadali nesmírně nevinně a kupodivu vůbec nezlobili, takže jsme o nich v předsvatebním blázinci u nich doma ani nevěděli. V obýváku i všude možně plno hostů, v kuchyni ječela těhotná nevěsta, že to prostě nezapne, v koupelně se tiše opíjeli ženich se svědkem, v ložnici bylo skladiště darů a nezabalený kufry na svatební cestu, všude rumrajch. Konečně jsme měli vyjet, auta už před domem. Poohlídla jsem se po dětech: našla jsem je ve špajzu, kde mezitím totálně zničily všechny mísy s obloženými chlebíčky. Tedy zničily - spíš sem tam zůstala nějaká ta veka... Dodnes nepochopím, kam se to do těch dvou žaloudečků všechno mohlo vejít. Popadla jsem je za ruce, trochu utřela pusy a odvlekla je od obýváku. Bobíno ještě pevně třímal v pěstičce kus šunky. Původně bylo v plánu (podle nevěstina přání), že ponesou vlečku. Když je drahá švagrová viděla, jen vytřeštila oči: "Podívejte se na ně, "tohle" přeci nemůže jít za mnou k oltáři!" a vzteky dupla... Nevím, jestli tím uvolnila napětí, ale reakce byla střelhbitá. Obě robátka jí mrskla obsah svých vnitřností na šaty… červen 04, 2007 19:32 no se mnou si naši těéž užili : AlenaT šla jsem do oprvní třídy v r. 1954 čili v těžkejch padesátejch, poválečnejch, železná opona jak hrom, němec a kapitalista největší nepřítel. My jsme před tím bydleli v Ústí nad Labem, kde bylo spousta němekejch babek, který nikdy neřekly jediné slovo česky - ale nějak jsme jim rozuměli - vedle nás bydlela stará paní, která mě učila různí německý písničky a básničky a říkadla. No a v lednu 55 jsme se přistěhovali do Prahy a já šla do jiné první třídy. Již ve školůce jsem bývala hvězdou všech besídek, zpívala jsem, tančila a recitovala a asi jsem to měla v papírek, protože jen jsem vlezla do třídy, tak jsem byla postavena paní učitelkou Žáčkovou k tabuli a vyzvána, abych něco zazpívala. Mě v tom rozčílení nenapadlo jinýho nerž ""Fuchs du hast die Gans gestollen, gib sie wieder hier....". No průser jak mraky, naši byli volaný do školy...ale nakonec je nezavřeli. červen 04, 2007 19:49 no a co se týče soc reálu : AlenaT taky jsem s dětičkama zažila pěknou věc. Jeli jsme tramvají, já oba chlapečky na klíně a bylo zrovna nějakýho socialistickýho svatýho, ve výlohách nebylo zboží, ale byl tam Husák s Leninem. No a jedeme, děti tenkrát chodily do školy, jeden natáh prstíček a řekl:"Hele soudruh Bležněv" "a soudluh Husák" řekl druhý. Tramvaj ztichla, všichni udělali v pravo v bok a vzduch houstl.Tak ríkám "Hele támhle je hezkej pejsek" a Mirek na to"A taky soudluh Kapek" - a urychleně jsem si vystoupili.... červen 04, 2007 19:52 Holky, : mamča to jsou super zážitky ! Danielo, úplně vidím tu poblitou nevěstu... Jistě to utužilo příbuzenské vztahy. Aleno, hlavně že jsi nespustila Deutchland, deutschland... , tyhle děti z pohraničí. červen 04, 2007 21:15 Se zpěvem mám taky jednu : : mamča Jednou jsme se u tchánů zastavili cestou z hor, kde jsme strávili týden s hordou škodolibých kamarádů. Moje tchýně se ráda chlubí. A tak když šla kolem paní učitelka, co učila mého muže (jasnej vzorňák), chtěla se tchýně pochlubit šikovným vnoučkem. Zatáhla úču domů, hned kafíčko, bábovka,..."a podívejte se, jak je ten Míša šikovnej, celej táta. A tak nám Míšo zazpívej". Dítko nelenilo, a zazpívalo poslední šlágr, co ho naučili kamarádi : Měsíc svítí jako prase, za stodolou se.e pes... Tchán se smál, protože nesnášel tohle předvádění dětí, a my jsme ke tchýni nějaký čas nesměli. Sprosťák a nevychovanec byl synek pochopitelně po mně. červen 04, 2007 21:25 byla jsem svědkem scénky : AlenaT kdy dcerka mé kamarádky přišla domů ze školy a ptá se:"Mami, kdo to byla ta Júlia Fučíková" - kamarádka - těžká kontra, chvíli lapala po dechu a pak to vyřešila šalamounky."Vidíš, co jsem ti říkala! Kdybys poslouchala ve škole paní učitelku, tak jsi to věděla!" a šla si dát panáka. červen 04, 2007 21:33 tak já si taky přidám : Litanie Jeden z mých miloaných synků přišel ze školy a nové rifličky/ 198O!!/měl po stranách a na zadečku podezřele hnědé a v akordu s barvou i zavánějící. "Když nám ve škole na záchodě chyběl papír,mami a tak jsem se vytřel rukama no a protože tam nebyl ten papír,tak jsem si je někam musel přece utřít,mami.Že jsem šikovnej?" červen 04, 2007 22:26 To jsou nádherný příběhy!!! : Míša šíša Culím se tu jak mentálně retardovaná. Dámy, taky všechny vaše komentáře dávám tisknout a posílám své mamince pro pobavení. Tohle je fakt škoda nechat jen tak ležet červen 05, 2007 09:22

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment