Snad jen ti, kteří nikdy nic podobného nepotkali. Já sám jsem se s duchy nesetkal, zato jsem na vlastní kůži zažil opravdický zázrak. Co já se nad tím napřemýšlel, a jediné logické vysvětlení které mně kdy napadlo, byl prostě zázrak. Je tu ale spousta lidí kteří odmítají to na co si nemohou sáhnout a nebo nesáhli.
Já na to říkám jediné. Tak jako nikdo nemůže dokázat, že Bůh není, tak ale taky nikdo nemůže dokázat že je. Vše je to jen a jen otázka víry. Někdo věří že je, někdo věří, že není.
No a zrovna tak je to s duchy a se vším nadpřirozenem.

škoda, že to byl tak krátký článek. Napiš ještě něco...
To byl jistě duch - i když mi tam nehrají ty zaklapnuté dveře, protože duchové procházejí neslyšně zdí. Viz Hopkirk.

tot jedna z krasnych spominek - braska a ja jsme to milovali a vzdycky bojovali s mamkou, aby nam dovolila divat se na TV pac to bylo asi uz po osme hodine?

A na duchy sice neverim(i kdyz pozor zase na Strasidla ze Spesartu nebo jak se to psalo?). Ale zase uznavam, ze jsou veci mezi nebem a zemi, kterym nerozumime. Sama mam dve moc divne zkusenosti, ktere proste nejdou vysvetlit. A tak si rikam, ze veci ktere nejdou vysvetlit se proste vysvetlovat nebudou. Svety se nemaji michat...

neboj, něco zas vymyslím Ty zaklapnuté dveře jsem nemohla pochopit dlouho, ale pak jsem četla zážitek jedné paní, které se něco podobného stalo po nastěhování do koupeného domku - ta zase slyšela zaklapnout branku u zahrádky. Třeba tím chtěl naznačit, že už se nevrátí, co já vím...teď tam po nás bydlí buddhisti, a třeba, až zjistí, co se tam děje, vykašlou se na buddhismus a začnou pořádat spiritistické seance

na svatebních fotkách. Vdávala jsem se na Staroměstské radnici. Jsu to takové jako průsvitné pokroucené "roury". Nikdo nepřišel na to, co by to mohlo být. Na fotkách z téhož foťáku a téhž filmu, focených venku - mimo radnici - už nebyly. (ry roury)

já pro kterou cokoliv takového bylo naprosto nemyslitelné. A zážitek to byl velmi intezivní. Jenže já říkám, že jsem nespala, byla jsem jen paralyzována. Navíc mě takhle navštívila osoba mě velmi blízká, a po jejím odplynutí nastal ve mě a kolem mě neuvěřitelný pocit klidu. Zkusila jsem ten zážitek pár lidem popsat, ale všichni mě přesvědčovali, že to byl jen sen, v podstatě jsem byla označena za cvoka. Ale já vím své, nemýlím se, vím co jsem prožila a cítila. Takže - za sebe říkám, ano existuje něco takového.

Moje kamarádka říkala, že ji běžně v bytě navštěvují tzv.stříbrňáci. Většinou sedávali na ústředním topení. Už ani neříkala, že u nich straší, jen že je prostě naštěvují...
Já jako agnostik také věřím na cosi mezi nebem a zemí. O svém zážitku, kdy jsem napůl spala a u postele mi stály tři tmavé postavy, které mě zvaly do čtvrtého rozměru, už jsem tu psala. Nechtěla jsem - co kdybych se pak nemohla vrátit ? Ale zážitek byl tak strašidelně intenzivní, že se divím odvaze naší Losice - já jsem neměla odvahu vylézt zpod peřiny - ani prst jsem nevystrčila !

Co se dotýče kontaktu s milými blízkými - ten má moje mamina. Když ji zemřela maminka, moje milovaná opočenská babička, zdálo se jí několikrát, že za ní v noci přišla. Sedla si k ní na postel, úplně prý cítila jak se matrace prohnula. A pak mamku ujistila, že její TAM dobře. Po čase vše ustalo. Mně se nezjevila, ale vím, že TAM nade mnou drží ochrannou ruku. Určitě. Jinak bych už totiž byla dvakrát po smrti. Jsou to zajímavé věci, tajemné.

tos mi připomněla, moje máma má vlastně s babičkou taky podobný zážitek - i když tam se nedalo jednoznačně říct, byl-li to duch, nebo ne. Babička lpěla na svém nábytku a tvrdila - až umřu, stejně všechno vyhodíte, a to bude škoda!! Nevěřila mámě a tetě, které ji ujišťovaly, že nábytek jistě nevyhodí Pak babička umřela, a asi měsíc poté najednou přiletěl na okno holub a klepal na sklo a nedal se odehnat. I pustili ho dovnitř, a on chodil po předmětném nábytku, do všeho poklovával a všechno prohlížel - byla to ta babička, která se přišla přesvědčit, co se stalo s jejím nábytkem????

Jestli on to nebyl duch cát.

a jednou si koupila skříňku z Antiku. Od chvíle co ji ustavila v bytě, začala mít divné pocity. Protože se zná, šla za paní antikovou a vymámila z ní, že ten kus nábytku je z mírně řečeno problémové rodiny, u které se stalo neštěstí. Pozůstalí potom domek i s nábytkem prodali...skříňku tetička tedy taky prodala - a byl klid. To jsou věci...

Připomněla jsi mi kolegyni z bývalého zaměstnání, která už bohužel nežije. Povídala nám, že občas, dvakrát třikrát do roka, musí v noci vstát, jít k oknu a podívat se k uliční lampě. A tam ve světle lampy postávalo něco, čemu říkala stříbrňák :-) Trochu lidská postava, nezřetelné mlhavé obrysy. Po chvíli mizel, obrysy slábly, rozpouštěl se do vzduchu, říkala kolegyně. Doteď jsem to měla za její osobní pojmenování toho jevu. Nijak si to neuměla vysvětlit, ani my jsme se o to nepokoušeli, prostě jsme brali na vědomí, že vídá stříbrňáka. Trochu ji to vždycky vyjukalo.
A teď po dlouhých letech zjistím na Kudlance, že stříbrňák je duchařský termín:-)

ale pocity, že někdo v bytě je, mívám velmi často.U nás padají věci z polic, občas mám silný pocit, že vedle mě někdo sedí, nebo, že se dotknul mýho čela. Dřív jsem se bála, ale teď už to neřeším. Pokud mám dojem, že mi někdo sedí na posteli, tak ať tam sedí,naštěstí ho nevidím, to bych se asi rozječela, ale cítím mírný studený závan a tlak na matraci. Občas to zmizí a pak se zase vrátí. Asi se mnou nepotřebuje komunikovat, naštěstí.

Jeden čas jsem je dokonce přitahovala. Začali za mnou chodit lidé (nevím proč nejsem duchař), některé jsem znala leta, byli to naprostí realisté a ateisti a jiní mě viděli poprvé a přišla jsem z naprosto jiného důvodu ... a vyprávěli mi podobné zážitky s dovětkem jen ať .... Začala jsem se o to dost zajímat, protože i na mě se jeden čas nalepil duch a nebylo to vůbec příjemné.....

Zjistila jsem toto: Když člověk zemře jeho tělesná schránka zůstává tady na zemi je spálena či se rozloží, ale duch by měl odejít nahoru. Zdržuje se ještě nějaký čas u těla, protože ho s ním pojí taková stříbrná šňůra. Ale měl by pochopit, že zemřel a odejít nahoru. Bohužel tomu tak vždycky není. Někdo tak moc lpí na určitých věcech, že tu prostě zůstává, někoho tu drží vina či provinění, jiný byl silný kuřák či měl rád alkohol, tak se zdržuje v místech kde se toto vyskytuje a přesto, že již nemůže, tak alespoň nasává pachy. Někdo moc miloval a nedokáže se rozloučit s milovanou osobou, jiný nedokáže odpustit, další lpí na majetku nábytku, chalupě, jiný nestačil udělat to co chtěl či měl ..... Hodně se zde zdržují duše sebevrahů a zavražděných....

V podstatě jsme ve všech těchto případech zkusili zjistit, kdo by to mohl být a co ho tam drží(dá se to zjistit i ze snů snů osob co požádali o pomoc). Pak se nás na tom dotyčném místě sešlo víc, lidí, kteří tomu věří, berou to vážně a nedělají si z toho srandu, pomodlili jsme se a nahlas vysvětlili duchovi, že už je dávno mrtvý, že by se měl vrátit nahoru, říci mu, že mu odpouštíme a sdělit mu své důvody, že na tom místě chceme žít v klidu z toho a toho důvodu, poprosili ho ať v klidu odejde, že je vše v pořádku a znova se pomodlili. Zatím to vždy fungovalo a duch odešel a pak ho již nikdo nespatřil. Dá se požádat i o vysvěcení farářem, ale to jsem nezkoušela, takhle to stačilo.

Naštěstí mě tohle období již přešlo a nic takového nepřitahuju, každý týden.

jsem ochotna připustit, že existují záhady, nevysvětlitené úkazy, ale to, co tu píšeš, se mi nechce věřit. Kdo za tebou chodil a jaký dovětek "jen ať". A ke komu jste se modlili? Ke kristu, k Budhovi, Alláhovi a nebo pohanským bohům? A co Zeus?

opáknu pro tebe : znala jsem rodinu, ateisté, jen babička věřící. Po smrti je tzv, chodila strašit, nic hrozného, vycházeli spolu dobře, sebevraždu nespáchala, nic takového - jen to bylo už nepříjemné. Někdo jim pradil, aby za babičku dali odsloužit nějaké mše pro pokoj její duše - a byl klid. Takže tak. Nezáleží na jménu boha - co po jméně, co zváno růží vonělo by stejně zváno jinak...záleží na upřímnosti, na snaze. A je stále spousta míst, kde dochází k nejrůznějším zjevením.

bb - ano, stříbrňák je už přímo klasický pojem. Všechno, co existuje, by mělo mít nějaké jméno, jakékoliv.

Říká se jim přivtělené duše a jsou na to postupy, jak se jich zbavit, někdy totiž hostiteli škodí.
A to nefyzické, éterické, stříbrné tělo se tu zdržuje prý 40 dní (jako v bibli), potom se má duše odebrat na věčnost.V té době se pozůstalí nezřídka se svými milými ještě "setkají" - ať už to považují za sen , pocit či nějaké vnuknutí apod. Je prý dobré si v této době se zemřelými všechno vypovídat, pokud je co.Odpustit si, vysvětlit.
Když se tak nestane a dušička zůstává i po této době, je to špatné a bývá to právě z důvodů, které jsi popsala.
Pěkně duchaříme, co? Kdo nevěří ať tam běží. Inko ahoj

byly Vánoce, následně Sivestr, DÁrtagnanovi byly tak necelé tři roky, grafikovi tak rok a půl. Bydlela jsem ve Vodičkově ulici společně se svou maminkou. Ty vánoce s námi trávila moje babička - mámina matka> Všecko bylo v pohodě - na Nový rok odpoledne dávali v TV film s Jaroslavem Marvanem, coby radou Vacátkem.Můj děda - babiččin zemřelý muž a otec mojí mámy - byl za života Marvanovi strašně podobný. Tak jsme o tom, při sledování filmu i mluvily. No a pak jsme šly spát. Ten byt byl dva plus jedna - proti vchodovým dveřím byla krátká chodbička a dveře do obýváku, a těmi dveřmi hned byl gauč, na kterém normálně spala máma. Tu noc na něm, spala babička , máma spala na mojí válendě vedle v pokoji, děti ve svých postýlkách a já na matracích na zemi. Než jsem si šla lehnout, šla jsem se ještě vykoupat - koupelna a vana bylo totiž jediné místo, kde byl relativně klid) . Asi jsem ve vaně usnula, probudila mě moje máma, která mlátila na dveře koupelny a křičela. Hrozně mi vynadala a šla si lehnout. Ráno se mi omlouvala a sdělila mi následující: Zdálo se jí, že někdo zvoní, já se zvedla s těch matrací a šla se podívat, kdo to je. Když jsem nešla, tak vstala máma a šla se podívat, co se děje. (Do té předsíně a k vchodovým dveřím se chodilo púřes obývám, kde za dveřmi do pokoje spala na gauči babička.) No a když došla do předsíně, tak vidí otevřené dveře do bytu a já jí říkám "Hele, podívej se, kdo přišel" a kolem mě prošel náš děda (v té době deset let mrtvý), usmíval se, hrozně mu to prý slušelo - a prošel kolem nás dveřmi do obýváku...kde spala ta babička /jeho žena/. No tak jsem mámě řekla, ať se nechá vyšetřit, že jsme celé odpoledne mluvily o Marvanovi a potažmo o dědovi, tak holt se jí o něm zdálo. To je naprosto normální a běžné. Třetí den na to babička náhle zemřela. Tak nevím...dodnes mě zamrazí, když si na to vzpomenu.

je to náhoda, nebo duchaření ?

...ráda bych věřila tomu, že je to náhoda. Navíc, toho ducha jsem neviděla já, ale moje maminka - a podle toho jaký dělala "cirkus" bezprostředně po tom, tak bych řekla, že to bylo zatraceně konkrétní a živej sen.

V mládí jsem se takovýmto povídačkám smála...stejně jako teď moje děti...ale už jsem taky zažila pár divných věcí...nevysvětlitelných rozumem...v boha nevěřím,ale myslím,že existuje něco ,co přesahuje naše chápání....

a pěkně si to prožije, čerta pak záleží na tom, v co věří nebo věřil...

mohu jen potvrdit