Se zatajeným dechem poslouchám zprávy z řeckého Rhodosu. Respektive dvě stránky jedné události: jednak to, jak tuhle otřesnou událost líčí lidé, kteří se na Rodosu ocitli v očekávání nádherné dovolené a nyní prožívají nesmírně těžké a náročné hodiny - druhak to, jak se k tomu vyjadřují zástupci některých cestovních kanceláří, kteří jim pobyt prodali a nyní by se o ně měli co nejlépe postarat. Jistě jste to mnozí také slyšeli - "Čtyřiadvacítka" tomu večer věnovala půl druhé hodiny.

 

Jako malá jsem byla sběratelkou vážných chorob. Fakt vážných. Tak jednu za rok jednu a po ní vzápětí další, ještě horší. Ale jinak jsem byla skálopevně zdravá. Ne, vážně: asi v pěti jsem měla ošklivý zápal plic. Tehdy se to léčilo studenými zábaly. Po čtrnácti dnech k nám přišla na návštěvu mámina kamarádka s dvojčaty. Ale neřekla, že jsou těsně po neštovicích... Takže během pár dnů jsem byla komplet osypaná. Dodnes mám při větším opálení vidět na těle drobné bílé puntíky. Pak jsem zas byla až do osmi holka železného zdraví. Následovala dětská obrna. Po půlroce na Bulovce jsem šla domů. V téměř devíti jsem vážila jako prvňáček, a hubeňourství mne nepustilo až do důchodu. Mám pocit, že teprve s důchodem přišly ty ohavné špeky.

Tak tohle nebylo zrovna ve vodě, ale bylo to také velmi nebezpečné ...  Probírám se z bezesného spánku a vidím, jak se nade mnou sklání hezoučké děvče v modré košilce, s bílým čepcem na černých vlasech. Jediný pohled na postele s marody okolo, mi napovídá, že jsem na plukovní ošetřovně. Mozek mě poté, jako v sestřihaném filmu, informuje o bouřlivé večerní oslavě, odchodu do civilu na vojenské cimře. Šest nás bylo už ve slušivých civilních šatech a šest ve vojenských mundůrech.

Jsem zas doma, převálcovaná horkem  floridským i newyorským, nemluvě o tom  našem, tedy mém jihoměstském - pražském. Nejhorší je, když vejdete do bytu, kde se delší čas nebydlelo. První co jsem zaznamenala, byla příšerně špinavá okna. To už zvenku. Doma vzduch správně zamřelej, opuštěnej, všechno lehounce posypáno prachem - jako kdybych vešla do místností po někom neživém. A navíc mi (krucifix) přestalo fungovat splachování... Prý od nepoužívání se tryska na vodu,  která má naplňovat onu nádobu, asi zanesla, takže jen tak šmrcáskově stříká; a navíc všude kolem. No nic, to se zařídí...

Ve světě je teď málo šťastnejch a spokojenejch. Na tohle téma jsem se zrovna před pár dny bavila se synem. Já tvrdila, že si pamatuju, jak mi babička říkávala, že lidi se milovali i v koncentráku, že člověk může být šťastnej i z absolutní maličkosti. No - a co teprve, když něco dlouhou dobu budujete, snažíte se, mnohdy to opravdu jde nesmírně těžce, chcete kolikrát i přestat - a pak se vám váš sen splní, to, oč jste se tak snažili, se vám povede. A tohle je příkladně VERONIKA, která mj. napsala tolik fajn článků pro Kudlanku.

Náš potápěčský tým v počtu dva plus řidič člunu, asistoval 14 dní při hlubokém brodění tanků po dně řeky Labe v Nučničkách u Litoměřic. Šířka brodu asi 100 m, hloubka 5 m. První den všichni členové posádky tanků stáli na břehu a probíhala ukázka záchrany tanku. Tank zastavil uprostřed řeky, z vody trčel jen jakýsi úzký komín, který zajištoval posádce přísun vzduchu. Pak začala naše akce...