Je to už hodně moc let, co jsme psali/y své vzpomínky na jednostejné téma - to, které jsem vybrala, se týkalo právě hrníčků. Však jen se doma podívejte - je málo domácností (neberu v potaz ty, kde nejsou ženské), které by neměly v kredenci plno nejrůznějších hrnků a hrnečků. Protože je to mj. i věc, kterou se tak nejjednodušeji ženské obdarovávají... Tenhle následující článek napsala před cca 15 léty, Alenka z Yukonu. Už bohužel není mezi námi, ale určitě jsou v paměti mnohých její zdejší zážitky, úžasné cestopisy... Myslím, že se mi zadaří, a pak vám (doufám, že v nejbližší době) o ní přinesu mnoho zajímavého. Ale - teď už si přečtěte, co na to téma nám tehdy poslala Alenka:

Tenhle příběh napsal Pepa Kouba do komentářů a protože je moc hezký, nemohla jsem ho tam nechat, a šup s ním na titulní stranu. Ostatně ony byly o tom tancování skoro všechny krásné... Ale - tak čtěte... Já a moji dva kamarádi studenti, věk všech 19 let, jsme jednu sobotu Prahu nechali Prahou, a vlakem dojeli do Černošic, o kterých kamarád Petr N. tvrdil, že je tam tancovačka a přebuchtíno. Opak byl pravdou. Netrvalo dlouho, abychom zjistili příčinu. Nedaleko byl internát plný chlapců. Do sálu jsme ale přišli včas, usedli na strategické místo s dokonalým přehledem. I mezi muži existuje měřítko, na kolik jako „lovec žen“ má. Když vedle mě bude sedět Delon, žádná mě neuvidí.

Jde o dost tvrdý film, plný nenávisti. Děj se odehrává kousek od Johannesburgu, v Jihoafrické republice. Pochopitelně, že v něm jde především o neustálý boj mezi černými a bílými.  Je to zlý thriller, a i když základní problém – vražda – je úplně stejný,  jako kdekoliv na světě, tak po jeho shlédnutí vám bude zima, i kdybyste (náhodou) měli doma přetopeno. A ani to nezachrání ta nádherná hudba, která se celým filmem nese. 

Nevím jak je tam, co jste vy, ale tady fakt odporně leje. To není deštíček, tady teče voda zhůry. Já sedím na rozbitém kanapi, tedy kanapi relativně novém (rok starém), které jsem si po dlouhém váhání koupila a které hned po několika dnech nevydrželo váhu jednoho člověka. Podotýkám, že to nebyl žádný tlusťoch. Přišel záruční opravář a já viděla. Viděla jsem, jak je ten "huj" gauč uvnitř velice "fuj". Ta úzká dřívka, která tvoří kostru, nejspíš ještě před pár dny rostla a tak, i když to tedy semotamo nějak sešrouboval, snažím se na něj snášet jako obláček. Což při mých rozměrech přeci jen nejde. Takže kanape poté znovu povolilo a já ho od té doby jen podkládám. Sedím, a poslouchám cvakání deště do oken, dívám se na televizi a oddávám se nicnedělání.  (psáno v pátek večer)

Tak zas něco cestovního, krutě cestovního. (Našla jsem v dávnověku Kudlanky vyprávění o jednom cestovatelském zážitku... Chybělo tam jediné: Nutnost posoudit, zda je plánovaná cesta pro cestovatele z hlediska jeho stavu (fyzického i psychického) vůbec vhodná. Základem má být podrobná konzultace a informace cestovatele o případných rizicích, a návod, jak může „tomu něčemu“ čelit úpravou svého chování a aktivit.)  TAKŽE - ČTĚTE: Už si nepamatuju skoro nic z Hýty a Batula, je to strašně dávno, co jsem to četl, vracet se k tomu nebudu, ale s hlubokou úctou se skláním před autorem i překladatelem. Už jen to překladatelovo "Hýta a Batul" (což v mluvě drobečků znamená Vojta a Bratr) bylo, aspoň podle mě, zcela geniální.

Po tříleté práci v restauraci u Prahy jsme s ženuškou dostali možnost postarat se o rekreační objekt velkého pražského podniku v Krkonoších. Vrátili jsme se zpět do Pece pod Sněžkou, kde jsme se spolu seznámili. Malý hotel voněl novotou, podnik provedl rozsáhlou rekonstrukci. Alenka obdivovala velký plynový sporák a jiná zařízení, jež jí ulehčí připravit, snídani, oběd a večeři pro padesát rekreantů. K ruce měla čipernou pomocnici Jiřinku.

Nemůžu říct, že bych přežila svou vlastní sebevraždu, myslím, že to, co jsem přežila, bylo daleko horší. Našla jsem, jak se pokouší se zabít moje vlastní dcera. Ale abych začala od začátku. Myslím, že nejsme s manželem nijak zvláštní rodina. Nejsme ani chudí, ani bohatí, i na tu dovolenou jsme jednou ročně jezdili. Nikdy jsme se nijak bouřlivě nehádali, máme klidnou domácnost, prostě obyčejná rodina. Proč si naše dcerka našla ve čtrnácti letech tu partu, nemáme ani jeden z nás ponětí.

Skoro všechny psychologické příručky radí budoucím nekuřákům, aby se za každý měsíc nekouření odměnili. Jakožto dvouměsíční a ryze praktická čerstvá nekuřačka jsem se odměnila a zakoupila jsem si nový vysavač. Moje rozhodnutí bylo praktické už jen z toho důvodu, že ten můj starý už dlouho nefungoval, a tak jen tiše postával v koutku a prášilo se na něj. Ovšem přišel jeho čas a musela jsem se s ním rozloučit.