Nemá ode mne jméno. Když do něj vstupuju, nepřezouvám se, nemá háčkovaný přehoz na volantě a dokonce mu  nedávám ani pravidelnou hygienu, ale mám ho ráda. Je totiž velmi užitečné,  zejména proto, že mě (třebas i pomalu)  doveze tam, kam bych mohla jít (třeba i rychle).

     Když má nějakou bolest, nerozmazluju ho okamžitou návštěvou lékaře, sparťanským přístupem se mu snažím ulevit slovy  „to nic není, to bude dobrý“... Už si na to zvyklo, ale jsou situace, kdy toto nepomůže. Naposledy, kdy mu u prdky blbě blemcal konec výfuku.  Vzala jsem ho tedy na pohotovost, kde (zřejmě stejně sparťansky založený) autolékař pravil, že to nic není a konec výfuku mu ukroutil, zabalil do ručníku a doporučil následnou kontrolu tam, kde mají možnost amputovaný výfuk opět přivařit. Auto nekulhalo, šlapalo tak, jak dosud, takže jsem s návštěvou tohoto specialisty nechvátala. Trvalo to asi tak měsíc, když jsem v noci jela po dálnici, libovala si, jak je parádní po této komunikaci jezdit, nikoliv pouze měnit místa stání a najedou se mi rozsvítilo... za autem... Nebylo to intenzivní světlo, ale přímo nádherný jiskřící roj - jen  malinko ho doprovázel nepříjemný zvuk; ale nenechala jsem se od té podívané rušit...   

     Popadla mě nostalgická vzpomínka na vánoce, prskavky na stromečku a svítící oči mých  dětí... sakra, tady taky někdo svítí!!

      A na mě bliká?! Aha, to jsou kolemjedoucí auta... fakt nechápu tuhle lidskou závist, jednomu se něco podaří a ostatní hned by mu to zkazili... nedám se!!! Když ale za mnou hru světel předvedl i tirák, sjela jsem na nejbližší benzínce z dálnice, abych se podívala, čím jsem tu nádheru dokázala... hmmm, vejfuk... zadní tlumič se vepředu rozhodl podívat dozadu, neudržel se a já ho za sebou táhla.

     Na parkovišti jsem si našla dva ochotné dálkové řidiče, kteří mě vadného dílu zbavili. Zastávám názor: "Nechceš u mě být? Nebuď!" A tak s malým kouskem zadního v kufru, větším kouskem (tlumičem) v popelnici, ale s podstatným „kusem“ výfuku stále na místě, a hlavně s radou, že „Až přijedete na sídliště, chce to ten plyn pěkně prošlápnout“ ,  vyrazila jsem noční krajinou dál. Pánové si ještě počkali, až nastartuju, palcem ukázali, že se jim zvuk líbí (i mně se líbil, takové nadupané dvojité turbo v benzínu každá felície nemá).  

     Když jsem druhý den viděla tu chudinku bezvýfukovou, rozhodla jsem se pro radikální zásah. Zavolala jsem kamarádovi žijícím v Brně, zda by nešlo mému autu transplantovat celý nový výfuk. Když operace, tak  pořádná, žádné šití (ono už taky nebylo kam).  Domluvili jsme se, že auto přivezu, nechám ho tam do neděle i na rekonvalescenci a bude. No jo, ale to znamená, že zpátky budu muset jet vlakem a nebo autobusem!?!

     Tady si asi každý řekne, proč to zděšení, proč ta panická hrůza? Vždyť většina lidí jezdí dopravními prostředky, na tom nic divného. Je, u mě je.. Vzpomínám si cca 5-6 let zpátky, to jsem byla v Praze na srazu spolužáků.  Sraz byl skvělý, rozcházeli jsme se až ráno a já že pojedu do centra města metrem... věděla jsem, že se musím dostat na trasu „A“... Vlezla jsem tedy do metra, popojela pár stanic a přestoupila. Pak popojela pár stanic a přestoupila a přestoupila a přestoupila…a pak jsem už nepřestupovala (zřejmě byly vytvořeny ten den trasy „B 1,2,3 atd.“ ,“C 1,2,3,“, asi vznikla i trasa „D“) stála jsem v  mezipřestupu přestupů, a řvala smíchy, protože mi došlo, že tady jsem skončila, tady umřu a na denní světlo se už nikdy nedostanu.  Až tu vysílením padnu, bezobličejové masy mě zpočátku budou překračovat, pak už mě jen zadupou, a já se stanu součástí metra. Nu, nestala jsem se, vlídná babička o berlích mě z této šlamastiky dostala a vyvedla mě na světlo…   

     Před odjezdem do Brna jsem se díky této vzpomínce rozhodla důkladně připravit. Na internetu jsem si vyhledala spoje do Třebíče. No jo, ale jak z nádraží k domu? Hmm? V Třebíči jsem MHD ještě nikdy nejela (teda já si budu muset vzít Endiaron, tolik stresu jeden den jinak bez újmy nezvládnu.).  Opět internet, MHD Třebíče bude zřejmě na stránkách města - pochopila jsem, proč jsem takto po městě ještě necestovala... MHD totiž v Třebíči není, tady je jen MAD.