Je šest hodin večer a nádraží Hualamphong v Bangkoku je všude plno lidí. Mám za sebou už dva měsíce pobytu v jihovýchodní Asii, cestu Laosem v rozhrkaných autobusech, dlouhou plavbu po řece Mekong, cestování po turisty dosud neobjeveném Isaanu a pár týdnů na plážích jižního Thajska s kamarády Jasonem a Janice, od nás z Dawsonu.

      Jason a Janice jsou touto dobou už asi zpátky doma a moje letadlo stejným směrem letí až po půlnoci. No jo, říkám si, pojedu asi pomalu na letiště.... Najednou se ozývá z reproduktorů gong a hned poté thajská hymna "Padající déšť". Mimo jiné - složil ji sám zdejší pan král, který hraje ve volném čase na saxofon a kterého si tady všichni velice váží. Tak si stoupám stejně jako místní do pozoru. Vojáci a železničáři navíc ještě salutují.

     Osobní vláčky tady v Thajsku mi připomínají moje trampské časy v Česku. Mají často zpoždění a vagóny jsou ze dřeva. Jsou ale o hodně čistější. Míst k sednutí  je málo, ale nakonec nacházím jedno volné, mezi početnou skupinou farmářů, kteří jedou do Phitsanuloku.

     Farmáři se sice přátelsky usmívají, ale narozdíl od obyvatel Bangkoku nejsou na cizince zvyklí, tak se žádná konverzace prozatím nekoná. Největší zájem o mě projevil malý klučina tím, že na mě zblízka třeští oči.

     Rozhoduji se prolomit ledy. Vytřeštím na něho taky oči, ukážu na sebe a řeknu "farang! " Funguje to spolehlivě. Kluk vyhrkne: „farang, farang!" A všichni se začnou smát. Farang je totiž slovo, kterým Thajci označují cizince evropského původu a znamenalo to původně Francouz. Nebo spíš hovorové „frantík". Není to tedy zrovna lichotka, ale rozhodně to není ani urážka. Když se kluk uklidní, pokračuji v programu sbližování: "mai farang" (nejsem farang). Kluk mi ale nevěří. "Mai farang, Lao", přesvědčují ho. (Nejsem farang, jsem Laosan.) Kluk chvilku přemýšlí a pak prohlásí s naprostou jistotou "Mai Lao, farang".