Zato já byla vždycky velký výletník a jakmile nastalo jaro, už mě to bralo. Vzpomínám si, jak jsem jednou takhle vyrážela s baťůžkem na zádech a dětma za ruku, a jak manžel dopálen tím, že mu odchází jeho pomocník z garáže( a taky možnost teplého guláše s knedlíčky), řval za námi na půl vesnice za plotem: "Doufám, že se vrátíš až na podzim!!!" Jistě to vážně nemyslel, protože to by ho zabilo, dělat v té garáži sám. Ale nesmím opomenout ty pozitiva - zase jsem si vozila zadek každý půlrok jiným autem a k jeho velké pochvale stále lepším a lepším. Což za minulého režimu úplně super nebylo, se takhle zbytečně zviditelňovat. Naštěstí za pár let na to přišla sametová revoluce a s tím celá ta krásná svoboda a podnikání, co tu teď máme v plné kráse.      

     Manžel  tehdy ještě dělal s kamarádem a dostali od nějakých utečených Čechů ze západního Německa kšeft, vozit sem bouračky nových aut, které tam oni sehnali, tady se to dělalo, aby bylo auto jako nové včetně laku, já myla interiéry a šup s nima zase zpátky do Němec. Kšeft to byl super, jezdilo se Mercedesem s přívěsem na přepravu osobních automobilů. Po obědě se vyjelo z Čech, někdy po půlnoci  jsme dorazili na místo. Tihle Češi bydleli přímo u hřbitova na faře, měli pět malých dětí, nikdy jsem tam vlastně ani ve dne nebyla. V noci, v tom hrobovém tichu, se tam auta přetahovala z přívěsu na přívěs, hotová se přivážela a nabouraná se zas odvážela zpět do Čech, hluk se přitom nadělal úžasnej, pan farář byl asi obdivuhodný člověk se svatou trpělipvostí, anebo byl těžce nahluchlej, též jsem ho nikdy nespatřila.    

     Po přeložení aut  jsme u nich dali kafe, které bylo stále v obýváku na stole připravené v termosce a zase jeli nazpátek do Čech.  Na hranicích nikdy žádné výrazné problémy nebyly, vše probíhalo docela hladce. S tímto podnikáním též souvisely návštěvy tamních vrakovišť, což byly pro mého exmanžela pokaždé něco jako Vánoce, děsně to totiž miloval. Lidi, tam se vám tenkrát našly tak krásný auta a vůbec všechno možný, jako rádia a repráky a že Němci jsou na to dost ulítlý!! Dokonce i já měla vlastní nářadíčko, protože jsem měla dvě zdravé ruce a musela jsem odmontovávat vše, co se hodilo a bylo potřeba - až se ze mně kouřilo.  Koncem dne jsem byla černá jako všichni ostatní, a když jsem si do kšiltovky strčila své dlouhé blonďaté vlasy, nikdo by ve mně holku nehledal.    

     Jednou zase kamarád domluvil, že tam v Německu prodávají sklad s náhradními díly na auta. A tak jsme ho za slušnou cenu koupili. Jelo se tam vysokým a dlouhým Tranzitem, věcičky to byly opravdu drobné a bylo jich asi milion a když napíšu, že jsme to auto nacpali doslova a do písmene vším až po střechu, jeden to ještě držel a druhý rychle zabouchl dveře, aby to nevypadlo a hurá jelo se domů.      

     Na Rozvadově, asi po hoďce čekání, po nás chtěli soupis všech věcí, který jsme samozřejmě neměli a ani auto nebylo zapečetěné. Tak prý vyložit a sepsat. Myslela jsem, že si snad dělají srandu, ale oni že né a jestli se nám to nelíbí, tak ať se vrátíme. A tak jsme to otočili a nabrali směr jiný přechod, za dvě hodinky jsme tam byli, jenže z Rozvadova to tam mezitím stačili zavolat včetně popisu auta a naší SPZky. Takže nám řekli to stejné a nakonec nám nezbylo, než to skutečně všechno ve dvou vyložit a začít sepisovat, trvalo vám to dlouhé hodiny až do půlnoci. Po té nás tam nechali jako zločince ještě pár dalších hodin, než prý sepíší papíry... nechali nás pěkně vydusit, neřádi.